V městě Ústí nad Labem existují přes řeku Labe celkem tři mosty, spojující část Střekov se zbytkem městem. Nejstarší je železniční most, druhý Most Dr. E. Beneše (dříve Nikose Belojannise) a nejmladší je Mariánský most. Každý z nich je svým způsobem výjimečný.
1. Železniční most.
Jako první most přes řeku Labe mezi Střekovem a ostatními částmi města byl postaven v roce 1874 železniční most, tzv. "severozápadní". Jednalo se o most kombinovaný, dvoupodlažní, přičemž horní patro sloužilo pro vlaky (jednokolejka) a dolní část pro povozy a pěší. Do vzniku dalšího, Mostu Dr. E. Beneše v r. 1936, byl jediným suchých spojením přes řeku. Při bombardování v roce 1945 byl těžce poškozen a provizorně opraven. Zároveň se začalo se stavbou nového železničního mostu o několik metrů níže po toku a v jednu dobu byly v provozu oba dva. Ačkoliv se při výstavbě nabízela jedinečná možnost obnovit kombinaci silnice + železnice, neboť zástavba na ústecké i střekovské straně procházela demolicemi, byly upřednostněny vojensko strategické důvody (co kdyby zlí imperialisté jedinou bombou zničili železnici i silnici) a most byl konstruován pouze pro vlaky a pěší. Mimo jiné se tehdy zdála kapacita mostu N. Belojanisse (dřívějšího Benešova) dostačujcí. V posledních letech se ukázalo v plné míře, jak bylo toto řešení krátkozraké, poněvadž při povodních v letech 2002 a 2013 se stala železnice jediným pozemním spojením mezi oběma břehy a přeprava obyvatel, zásobování a převoz nemocných zcela závisely na vlacích. V naléhavých případech se používal vrtulník. V roce 1958 proběhla demolice starého mostu způsobem, že byl rozebrán a nakládán na vlaky přistavené na novém železničním mostě. V labském korytě je možno při poklesu hladiny vody spatřit základy pilířů staré stavby, naposledy jsem je viděla letos v létě.
2. Most Dr. E. Beneše.
Druhý labský most (silniční) byl dostavěn v roce 1936 a několikrát změnil jméno podle politického období. Původní název do roku 1938 zněl Most Dr. E. Beneše, poté do roku 1945 Hermann-Göring-Brücke, po válce opět Most Dr. E. Beneše a to k velké nelibosti komunistů až do roku 1952, kdy byl pojmenován podle řeckého komunistického odbojáře jako Most Nikose Belojanisse. Teprve po sametové revoluci se vrátilo mostu jeho původní značení. Mezi místními obyvateli se mu také říká "most sebevrahů", neboť po Mariánské skále bývá mostní oblouk druhým nejčastějším místem k zoufalému činu. Celkem dobrá zpráva je, že dle statistiky se většinu nešťastníků podaří od úmyslu při vyjednávání odradit, nehledě na to, že pokud má Labe dost vody, oběť i po skoku do řeky může přežít, což v případě pádu z Mariánské skály prakticky není možné, leda v případě, že by se v horní části o něco zachytila.
3. Mariánský most.
Obrovská harfa, most vedoucí do skály či brána do věčnosti, i tak se někdy říká nejmladšímu z mostů, jehož stavba trvala pět let (dokončen v roce 1998) a který v době svého vzniku vyvolával rozporuplné reakce. Hlavním důvodem jeho existence byla skutečnost, že se ve městě nacházel jen jeden silniční most (E. Beneše), jehož vytíženost s rozvojem automobilové dopravy překračovala únosnou mez a v následujících letech hrozil dopravní kolaps. Nejbližší mosty byly vzdáleny dvacet pět kilometrů na obě strany (Děčín a Litoměřice) a proto město na svoje náklady nechalo vybudovat unikátní stavbu, jež se stala symbolem severočeské metropole a dostala se jako jedna z mála moderních staveb, stejně jako Ještěd, na poštovní známku. Fakt, že se jedná o objekt mimořádného významu, potvrzuje řada ocenění. Mezi nejprestižnější patří označení jako jedné z deseti nejkrásnějších světových staveb devadesátých let 20. století. Mně osobně je velice sympatické, že ačkoliv se novodobým stavbám jména svatých nedávají, most dostal název po Panně Marii a skále, do níž opticky směřuje. Všem návštěvníkům města vřele doporučuji, pokud se vydají na Mariánský most, nechť tak učiní na jaře, když kvete tařice, poněvadž směrem od střekovské strany se nabízí úchvatná podívaná na žlutou kvetoucí stěnu.
Někdy se do výčtu mostů přes Labe přidávají také Masarykova zdymadla, jež jsou sama o sobě unikátní technickou památkou s rybím přechodem, ovšem slouží pouze jako lávka pro chodce a seznámení s nimi by vydalo na samostatný příspěvek.
Toto je můj sedmý a zároveň poslední soutěžní příspěvek k tématu a věřte, že jsem jich napsala tolik jen proto, abych představila Ústí v jiné podobě, než jak ho zná většina. Třebaže jsem na začátku tvrdila, že zřejmě nic nezpracuji, články jsem psala s nesmírnou chutí a práce na nich mě zcela pohltila. V Ústí n. L. jsem prožila celý svůj život a vždy, když se vracím z cest, nemohu se dočkat, až se mi otevře pohled na České středohoří s pohádkovými vrcholky a moc mě bolí, když čelní představitelé státu veřejně pronesou, že Ústí je nejošklivější město republiky. Ve městě a okolí je tolik zajímavostí, že bych o nich mohla psát ještě hodně dlouho. Manžel je rád, že soutěž končí, protože nesl s velkou nelibostí, jak jsem se mu neustále přehrabovala v knihách, a pořád hlídal, abych mu je nepoškodila.
Zdroj: všechny dobové fotografie čerpány z knih: Ústí nad Labem (vyd. r.1986), Dějiny města Ústí nad Labem (vyd. r.1995), Zmizelé Čechy - Ústí nad Labem (vyd. r. 2011), a Ústecké skoky časem (vyd. r. 2012).
