Nevšímavost, lhostejnost?

„Lhostejnost, byť bychom ji nazývali jakkoli jinak, je strašnou a trvalou formou krutosti.“ M. Proust

Julko, někdy bych byla ráda statečnější, ale bohužel vždy nepřekonám obavy z možné reakce. Vím o několika případech, kdy napomenutý člověk hrubě napadl toho, kdo ho pokáral, a způsobil mu těžké zranění - podrazil starší paní dodatečně na eskalátoru nohy, až upadla a zlomila si ruku atd. Asi dvakrát jsem to udělala, ale jednou jsem měla opravdu pak strach, co bude.

Julie, celý život mně leze na nervy lidská bezohlednost a lhostejnost. A když už je to" přes čáru "tak se ozvu. Naposled dneska cestou v autobuse. Děťátka řvala jak na lesy a poletovala po busu jak po pláni. A pánům rodičům to bylo úplně jedno, protože právě probírali nějakou super důležitou akci po telefonu. A kluci se sluchátky jsou určitě lepší, než slečny s botama na sedačce.

Paní Halátová, nekárejte druhé, napřed napište, co děláte sama. Tenhle váš přístup považuji za velmi nevhodný. Julie není vaše dcera ani podřízená.

Paní Vargová, předpokládám, že jdete příkladem. Že se nebojíte někoho upozornit např. na to, že nemá mít nohy na sedačce, nebo že kouří na místě, kde je kouření zakázáno. Píšete "proč neupozorníme". Pište o sobě, jak jste statečná a odvážná. Nepište o tom, že "my něco neuděláme".

Občas na něco upozorním, připadám si sice blbě, ale jen tak koukat nevydržím. Znají mě na Magistrátu, protože tam nahlašuji, když je kolem nepořádek. A ti jsou kupodivu rádi. Lhostejnost lidí narůstá, protože narůstá beztrestnost.

Taky jsem se spálila a tady na íčku :-(

Jednou jsem se "spálila", to když jsem si dovolila slušně požádat školáky, aby neseděli na lavičce na opěradlech a nohy nedávali tam, kde normální člověk sedí. A mohu říci, jednou stačilo :-(

Julie, té nevšímavosti je opravdu kolem nás hodně. sama za sebe musím říct, že přestože mladou generaci neodsuzuji šmahem, dávám si pozor, koho oslovím a na co koho upozorním. Té slečně s nohama nahoru bych možná odsekla stejným způsobem, že se starám o sebe - abych si příště nesedla na špinavé sedadlo. Ale zase je fakt, že potřebné odpovědi mne napadnou většinou až druhý den ráno. Jinak - s těmi mládenci, co vytáhnou z uší sluchátko, jste mne rozesmála. Podobnou zkušenost mám i já. Pro svůj orientační nesmysl s chybějící prostorovou představivostí se často ztrácím. Když se potřebuji zeptat na cestu, zásadně je v té chvíli kolem mne jen mládež se sluchátkem v uchu. Pokaždé se ale při mém dotazu zastaví, usmějí, vytáhnou sluchátko a ukáží cestu. A často mne ještě kousek doprovodí. :-)