Nevšímavost, lhostejnost?

V létě jsme byli s rodinou na prohlídce zámku Chyše. Byla tam i maminka s dcerkami asi 3 a 4 roky. V duchu jsem si říkala, zda to děvčata bude bavit nebo budou vyrušovat. Ale byla jsem mile překvapena, děti si vše v tichu prohlížely. Po prohlídce jsem je pochválila, jak moc byly hodné. Nejsou všichni stejní, ale vše je ve výchově v rodině.

Když jsem jela naposledy vlakem do Prahy, seděla se mnou v kupé rodinka. Máma, táta, kluk asi 5 a holčička tak 2 roky. Kluk neustále chodil na chodbičku a zpátky, neúnavně otvíral a zavíral dveře. Holčička normálně v botách stála na látkových sedadlech. Že si tam pak někdo sedne? To je přece fuk ... ale jsem srab, mlčela jsem až do Prahy.

Zajímavý článek nutící k zamyšlení - dík.

Váš článek se mi líbí, protože odhaluje viditelnou současnost. Většina lidí raději mlčky trpí než by se ozvala a nestoudní lidé toho využívají a nejsou to jen mladí. Dnes při jízdě trolejbusem si starší paní povídala s někým v mobilu, že to slyšel celý trolejbus. A trvalo to asi 10 minut. Rozebírala svou domácnost. Pak jsem byla u holiče,kde byla dospělá dcera s dvěma dětmi ve věku asi 3 a 4 roky. Byla s nimi i babička, která se s dcerou celou dobu bavila. Děti se samozřejmě nudily a začaly být dost rozjívené. Rozhazovaly nějaké předměty kadeřnice. Matce ani babičce to nevadilo, hovořily dál a kadeřnice musela dětem zabránit v jejich činnosti. Byly hlučné , pak pobrekávaly. Babička, která čekala, až bude dcera hotová, místo aby šla s dětmi v dnešním nádherném dni ven do blízkého parku, tak tam radši trápila děti čekáním. Jsem také babička a vždy jsem si vnuka v podobných situacích odvedla ven a vrátila se až po dohodnuté době.

Ono je to opravdu těžké, na jedné straně strach z reakce, na druhé straně v člověku vše vře, rád by zasáhl. Já uvedu jeden případ. V našem parku seděla na lavičce parta mladých, kolem dokola byli podestláni tím, co patří do odpadkového koše... Místo abych je pokárala, po pozdravu jsem se jich s úsměvem zeptala : " Nebude vám vadit, když to tady po vás uklidím?? "... rázem bylo vše v odpadkovém koši, dokonce i s omluvou.....

Tento článek je vodou na můj mlýn. Upozornění na nepravosti nepokládám za kárání a také si nemyslím, že jsem tím, komu přísluší kárat. Nicméně po zcela čerstvé zkušenosti z návštěvy hřbitova v rámci "Dušiček" jsem pochopila, že mnozí lidé, nejen mladí, vůbec nechápou, co je slušnost a ohleduplnost. U vsypové loučky jsou cedule, které slušně upozorňují, že se na ni nemá svévolně vstupovat ( pochopitelně z pietních důvodů) a nemají klást květiny ani svíčky. Pro ty je vyhrazen prostor kolem loučky. Už zdálky jsem viděla, že louka je posetá "pietními předměty". Když jsme se k ní blížili, uviděli jsme, jak někdo opět kráčí po trávníku, aby tam položil květiny. Dcera slušně upozornila, že by se nemělo šlapat po ostatcích, jak upozorňují cedule. Se zlou se potázala. Zřejmě syn měl v úmyslu dát květiny jinam, ale paní se nechala slyšet, že tam chodí všichni a ona tam má manžela, tak ať mlčí a nekazí jí pietní chvíli. Když si dcera dovolila dodat, že tam má tatínka a já také manžela, pustil se do ní zbytek doprovodu, ať se nestará, že to není její věc. Já si ovšem myslím, že to je i naše věc a požádám příslušného zřizovatele o sjednání nápravy. Jen se obávám, aby raději neodstanili ty tabule místo odklizení toho, co na loučku nepatří. Ta louka je od jara plná lučního kvítí a mě čerti berou, když ji hyzdí, co na louku nepatří, a navíc se nedá bez problémů kosit, aby byla stále upravená a hezká.

Íčkaři, díky, díky, díky. Vaše komentáře v sobě mají mnoho námětů na další zamyšlení. Paní Halátová, můj článek není o mně, přesto: v restauraci požádám o výměnu špinavého ubrusu, běžně upozorňuji mladší, aby uvolnili místo starším, při odchodu z obchodu nedávám přednost těm, kteří se hrnou dovnitř a upozorním na pravidla, požádám řidiče tramvaje, aby zakročil, když se něco nepatřičného děje uvnitř vozu,... Pokud by porušování psaných pravidel bylo náležitě sankcionováno, myslím, že by se postupně lidé naučili ohleduplnosti. - Nesouhlasím s tvrzením, že současná lhostejnost má kořeny v minulém režimu. Naopak, domnívám se, že na našem chování se podepsalo uplynulých 29 let. Jako důkaz vidím stoupající neúctu ke stáří.

Kdo by se vydával všanc předem prohranému konfliktu? Díky naším médiím, která vyhlásila generační válku, se ze starších lidí stala štvaná zvěř. Zatím nikoli lovná, ale i toho se můžeme dočkat. Mladí jsou vychovávání v tom smyslu, že "tato země není pro starý". Tím je řečeno vše. V médiích takřka není dne, kdy by se toto tvrzení v nějaké podobě neobjevovalo. Jen pár jedinců je ochotno riskovat, ale nástupce mít nebudou.

Někdy je nutné reagovat , ale mám zkušenost , že je někdy lépe mlčet. Každý se musí rozhodnout , zda upozornění bude přijato a nebo se obrátí proti Vám. Nemůžeme stále někoho okřikovat a myslet si , že to pomůže. I pokárat se musí umět.

Když to je těžké na jedné straně oprávněný strach z odvety od toho, kdo je pokárán na druhé straně málokdo dokáže pokárat tak, aby neponižoval a nementoroval.