Zatloukat, zatloukat, zatloukat. To je nejslavnější výrok nestora české psychiatrie Miroslava Plzáka související s nevěrou. Zpravidla se používá v humorných souvislostech. Nevěra je častým tématem vtipů, karikatur, zkrátka je to téma, které poskytuje spoustu veselých pikantních historek. Ale běda, když se pak člověka přímo týká. To je po humoru. Přesto mnoho lidí prožije po boku nevěrnice či nevěrníka celý život.
„Vím, že mě žena mininálně dvakrát podvedla. Jednou šlo o krátkodobou známost ze služební cesty, podruhé měla asi půlroční vztah s kolegou. Věděl jsem to z různých náznaků. Tehdy to bylo kruté rozhodování, co dělat. Měli jsme dvě malé děti, nový byt, spoustu věcí na splátky, stavěli jsme chatu. Zcela pragmaticky jsem se rozhodl, že bude jednodušší dělat, že nic nevím,“ vypráví jednasedmdesátiletý Tomáš o době, kdy mu bylo přes třicet. Říká, že jeho žena byla vždy velmi krásná a muži jí nedali pokoj. „Byla společenská, veselá. Otec mi říkal, že to je typ, se kterým se muž nemá ženit. Tehdy jsem se naštval, později jsem přesně věděl, co tím myslel. Ale já ji miloval a naše manželství bylo pěkné. Myslím, že věděla, že jsem se to tehdy dozvěděl a vztahy ukončila. Mám pocit, že si pak velmi dávala záležet, aby to mezi námi bylo hezké a nikdy mi už nezavdala příčinu k pochybnostem,“ vzpomíná. Jeho žena před rokem zemřela a on tvrdí, že nikdy nelitoval, že tehdy její selhání velkoryse přešel.
Podobných případů je hodně. Velmi často se objevují mezi partnerkami úspěšných slavných mužů, mnohdy umělců. Ženy často po úmrtí svých partnerů vyprávějí, že samozřejmě věděly, že obdiv fanynek mnohdy nekončil u dveří koncertního sálu nebo divadla, že s tím tak nějak počítaly. A tolerovaly to.
„Všimněme si, že k nevěře velmi často dochází na pracovištích. Lidé tam tráví většinu času a šance pro citové vzplanutí je poměrně velká,“ upozorňuje sexuolog Zlatko Pastor. „Příběhy o zdravotních sestrách a lékařích, letuškách a pilotech či šéfech a sekretářkách nejsou daleko od pravdy, protože v zaměstnáních, kde lidé tráví většinu času, zvláště nočního a jezdí na společné služební cesty je pravděpodobnost, že dojde k sexu, opravdu vyšší,“ dodává.
Své o tom ví například pětašedesátiletá Marie. Jako bývalá zdravotní sestra si vzala lékaře. Když pak byla na mateřské se třemi dětmi, trpěla nervozitou pokaždé, když měl manžel noční. „Představovala jsem si, že tam balí nové mladší sestřičky, stejně jako dříve balil mě. No a pak mě jednou u samoobsluhy na našem sídlišti zastavila taková mladá krásná holka a zeptala se mě, jestli vím o tom, že můj muž miluje její kamarádku. A že bych s tím měla něco dělat, protože kamarádka se kvůli tomu trápí. Nevěděla jsem, zda zabít tu ženu nebo její kamarádku nebo muže nebo sebe. Přeháním, ale tehdy jsem fakt byla na dně. Nikdy jsem mu to neřekla. Nikdy. Dodnes to neví. Co jsme měla dělat se třemi malými dětmi? Prostě jsem se s tím smířila. Ale pokaždé, když byl na noční, jsem měla divný pocit. I mnohem později, když už mu bylo přes šedesát,“ vypráví.
Někdo lidi, kteří takto dokáží přejít partnerovo selhání, obdivují: Je to důkaz velkorysosti a lásky. Jiní je odsuzují: Je to důkaz strachu z rozhodnutí, slabost a závislosti. Ať to každý vidí, jak chce, faktem je, že lidé, kteří se o nevěře partnera dozvěděli, tvrdí, že to v nich zanechalo určitou pachuť na celý život. Mnozí psychologové dokonce tvrdí, že představa intimního spojení jejich protějšku s někým jiným je stejné trauma, jako smrt blízkého člověka. Kdo se však rozhodne nevěru partnera přejít a dál s ním žít, měl by udělat další, nejdůležitější a nejtěžší krok. Nikdy mu ji nevyčítat. Nemstít se. Nevracet ji. A právě to je na tom nejtěžší.
Takže z toho vlastně vyplývá, že lidé, kteří se rozhodli s nevěrníkem či nevěrnicí žít a dokáží jim selhání nevracet a nevyčítat, rozhodně nejsou slaboši, ale spíše silní jedinci.