Senior ve městě. Ohrožený druh

Dobrý den ,ujdu určitou vzdálenost a potřebuji poseďet ,ale v Ostravě je to problém Hezký den Nedostatek laviček

Jsem vždy na straně slabších.....

Vidím to tady v Praze, starší lidé jsou nejistí, ať u lékaře nebo na eskalátoru...... Východisko vidím jedině v kreativitě, laskavosti a porozumnění. žádný pesimismus. Lidé v Židovské obci jsou veselí, dožívají se vysokého věku a jsou kreativní, mnozí přeživší holokaustu.. Duch je důležitý, tělo stárne. Můj kolega, kterému je nyní 91 let zná několik jazyků a když jsem ho byla navštívit, tak měl na stole tlustou knihu se slovníkem. Jak jsem četla v příspěvcích věk to je jen číslo, stáří neexistuje. Dožijme se všichni vysokého věku. A hlavně s ůctou k životu.Vždyť jak se píše v Bibli, jsme zde jen hosté....... S krásným pozdravem, Danuše

Příliš rychle jedoucí eskalátory v metru kritizovala a podivovala se té zbytečné rychlosti i moje dcera ve středním věku, žijící ve Frankfurtu/Mohanem - tam je takováto rychlost nemyslitelná - hrozí úraz nejen starším, ale i mladším lidem, dětem atp. Praha by s tím měla něco udělat !!!

Snad jedine co mi vadi jsou semafory, ty jsou vic prizpusobene pro auta nez pro chodce.

Je moc dobře že se veřejně mluví o problémech a obtížích stáří, každého to může jednou potkat, důležité je konat i my starší co jsme aktivní máme na tyto záležitosti upozorňovat zajímat se o projekty o územní plány a máme možnost požádat o změny na magistratech vše je o zájmu občanů každého věku ,pak může pomalu docházet ke zlepšování života i těch našich nejstarších.

Paní Halátová, snad, když se něco podobného někomu stane v tom menším městečku, doufám, že lidé pomůžou.Mám zkušenosti z maloměsta, kde se najde takový pomocník za dlouhou dobu, ostatní dělají jakoby nic, pak se ale srocují jak na divadelní představení.

Já jsem se přistěhovala do menší obce z Brna, moje kamarádka z Prahy. Já jsem tady v horách zůstala, kamarádka a její rodina přesídlily zpět do Prahy. Ovšem, zde je mnohem levnější kadeřník, tak kamarádka, dnes už bývalá, užila služeb místní kadeřnice a tam jsme se setkaly. Doprovázel ji manžel, bývalý lesník. Mluvili jsme o zmámých, téměř celá rodina manžela mé kamarádky pracovala ve firmě, kde jsem pracovala i já. Ta paní najednou řekla: "A to mí vadí na těch malých městečkách. Každý o každém všechno ví. To v Praze....." Ano, je to pravda. Ale když jsem byla v Praze na služební cestě, udělalo se mi na Václaváku špatně, moc špatně. Kdybych se tam nesetkala se synem, který mi okamžitě pomohl, tak lidé kolem mne chodili, nikdo si mne nevšimnul a asi bych tam zahynula bídnou smrtí. Tady, když spadnu na ulici, hned každý ví, ano to je ta a ta paní. A pomůže mi.

Ageismus zahrnuje širokou problematiku. Třeba i postoje mladých lidí ke starým. některým připadá, že staří jsou jen na obtíž, vyžírají státní kasu a dělají fronty u pokladen. zčásti si za to můžeme sami. Mezi námi (ne na i60) je spousta lidí, kteří sedí doma tzak dlouho, až je navštíví nemoc, na všechno nadávají, čučí na telku a jsou líní se zvednout, všechnio je bolí, nikdo o ně prý nestojí, cítí se ohrožení a snaží se namíchnout ostatní, aby si aspoň tím nějak ulevili. Lituju je, ale některým není pomoci. My, aktivní na internetu, na procházkách, na zájezdech, v kurzech, v pohybu jim musíme připadat jako z jiné planety. Zajímalo by mě, kolik je kterých...

Čím dál víc jsem ráda, že se o našem malém městě dá mluvit spíše jako o venkově. A kdybych se začala v jeho prostoru ztrácet, vždycky se najde někdo, kdo ví, kam mě dopravit.