Ve skutečnosti totiž stále existují a výsledky jejich práce jsou velmi dobré. Jen se jim už neříká dohazovači, ale kamarádi a kamarádky, kteří upozornili kamaráda na kamarádku či kamarádku na kamaráda. Složité? Ale vůbec ne. Jde přece o velmi časté případy, které začínají tak nějak: „Nechceš jít se mnou v pátek ne vernisáž? Bude tam bývalý kolega mého muže, tak jsme si říkali, že bychom pak mohli jít posedět ve čtyřech někam na víno.“
„Vždyť ho neznám a tvého muže taky moc ne, proč bych s vámi měla chodit?“
„No tak na rovinu? On je sám, je sympaťák, má podobné zájmy jako ty. Ty jsi sama…“
„Ty dohazovačko! To bude působit trapně, bude na první pohled jasné, proč nás tam oba bereš.“
„Co je na tom špatného, že seznámím kamarádku s kamarádem mého muže? O nic nejde, posedíme, pokecáme, však já ti ho nedohazuju jako ženicha.“
Po dvou týdnech.
„Tak já ti vlastně musím poděkovat. Měla jsi pravdu. Hned další den mi zavolal a šli jsme spolu na kafe. A vůbec to nevypadá špatně.“
„Já to věděla. Vždyť oba máte rádi výtvarné umění, oba se rádi flákáte po kavárnách, oba máte stejné názory i vkus.“
„Jsi skvělá dohazovačka, měla by ses tím živit.“
Dohazovači dříve vlastně plnili funkci dnešních seznamovacích agentur. Tedy těch, které jdou na věc pořádně, pečlivě a své klienty zkoumají a pak zkouší párovat ty, o nichž si myslí, že se k sobě hodí. „Je to v něčem podobné a rozhodně na slovu dohazovač nevidím nic špatného. Lidé je potřebovali už v dávných dobách, zmínky o nich pocházejí i ze starého Egypta,“ říká Veronika Vinterová, zakladatelka jedné seznamovací agentury. „Stává se, že jsem o některých klientech přesvědčen, že by se k sobě hodili. Ale oni třeba mají po první schůzce pocit, že to není to pravé. A já jen přemlouvám, říkám: Tak to s tím Péťou ještě jednou zkuste. A pak se stává, že nám přijde jejich svatební oznámení,“ říká Oto Kronrád, zástupce další seznamovací agentury.
A na podobném principu fungovali dohazovači a dohazovačky. Většinou šlo o dámy, které tipovaly ve svém okolí mladé lidi, kteří byli takzvanými vhodnými partiemi. A pak jejich matky nenápadně upozornily, že támhle ten mladý muž, který chodí na vycházku do parku, je jediným synem majitele lihovaru a že jeho táta by už byl rád, kdyby se mladý oženil. A že sice lihovar prosperuje, ale kdyby se lihovarník dozvěděl, že dcera milostpaní má pěkné věno, určitě by neodmítli pozvání na večírek, který milostpaní chystá. Z dnešního pohledu směšné, dříve běžné. Ale hlavně funkční. Dohazovači přesně věděli, kteří lidé by si mohli takzvaně sednout, kteří pocházejí z podobných poměrů, rodin, zkrátka mají něco společného. Takže nyní je velkou chybou odmítat návrhy přátel, kteří se nás snaží spárovat s někým ze svých známých.
„Nejsem žádná chudinka, která potřebuje, aby jí kamarádka hledala chlapa,“ říká šestapadesátiletá Renáta, která po rozvodu žije devět let sama. Je prodavačka, velmi často pracuje dlouho do večera i o víkendech, takže má málo volného času a téměř žádné koníčky. Říká, že proto nemá čas ani příležitosti nějakého muže potkat. „Kamarádka je urputná, umanula si, že mě s někým seznámí. Dost mě tím štve. Pořád mi vnucuje setkání s nějakým ovdovělým kamarádem. Stále mě zve na chatu, mně je přitom jasné, že tam chce ve stejnou dobu pozvat i jeho. Připadalo by mi to trapné a bráním se tomu,“ vypráví.
Její kamarádka to vidí přesně opačně: „Vím, že Renáta je smutná, že je tak dlouho sama. Je to hezká, moc fajn ženská a já vím, že by se tomu kamarádovi líbila. Je to přesně jeho typ. Navíc mají podobný smysl pro humor. Jsem si jistá, že by spolu minimálně mohli jít na kafe nebo u nás na zahradě společně opéct buřty. Pak už by bylo na nich, co dál, jestli jeden druhého zaujme. Už jsem takhle dohodila známost kamarádce mého muže a klaplo to. Jsou spolu pět let a říkají, že jsem skvělá dohazovačka.“
Čím jsou lidé starší, tím více by si měli uvědomit, že v případě, pokud touží po seznámení, mohou hlavní pozitivní roli sehrát jejich kamarádi, přátelé, známí. Lidé, kteří je dobře znají, a tudíž dovedou odhadnout, kdo by se k nim hodil. Mnohdy to kamarádi odhadnou lépe, než by to dokázali oni sami. Ve věku kolem padesátky a výše totiž opravdu možností, kde potkat někoho zajímavého, ubývá.
Oslovit někoho jen tak na ulici? No, to přece nejde. Jít sama do baru? Vždyť tam jsou samí mlaďoši. V kině, v divadle? Tam jsou všichni v párech. Na nějaké sportovní akci? Nesmysl. To má jít žena lovit muže na tribunu při fotbale? Každá možnost, která je v mládí přijatelná, se ve vyšším věku zdá být divná, trapná. Tak proto je dobré neodsuzovat předem snahu kamarádů a kamarádek, kteří říkají. Hele, já ti znám jednoho mužského… Nebo: Hele, já ti znám takovou zajímavou ženskou…
