Dovolte mi, abych se představil. Jsem živnostník - občan druhé kategorie.
Nebylo tomu tak vždy. Byly doby, kdy slovo živnostník bylo synonymem pro člověka pracovitého, odvážného, vynalézavého a schopného. Neboť založit firmu, udržet ji v chodu a průběžně rozvíjet, uživit rodinu, případně nějaké zaměstnance, a odolat konkurenci, všechny tyto a ještě spoustu dalších vlastností obsahuje. Spokojeně jsem si „podnikal“ a těšil se představou, že moje dvanáctihodinové směny i časté pracovní víkendy budou odměněny existencí mnou založené, mnou vybudované a mnou rozvíjené stabilní fungující firmy, kterou předám další generaci živnostníků. Jméno truhlář Vopička stane se pojmem. Hlavně se nesmím příliš zadlužit a předám svým dětem firmu, kterou budou moci dále rozvíjet a která jim zajistí slušnou existenci
V tom neustálém shonu, boji o zakázky, starostí, zda se mi podaří splnit všechny termíny, a v neposlední řadě i strachu, zda se mi podaří uspokojit úředního šimla, jehož požadavky na mne se neustále zvyšovaly, jsem trochu přestal sledovat dění kolem sebe.
První varovný moment jsem zachytil, když jsem se z úst nejmenovaného politika dozvěděl, že parazituji na sociálním systému. Lehce mě to udivilo. Odvody na sociální a zdravotní pojištění platím dle zákona a včas, sociální výhody nečerpám. Jako živnostník, i když se mi nezadaří a skončím ve ztrátě, nemám nárok na příspěvek na bydlení a vlastně jakoukoliv hmotnou podporu v nouzi. Mám nárok na bezplatnou zdravotní péči ve stejném rozsahu jako ostatní zaměstnanci. A stejně tak nárok na důchod. Záhy jsem to však pustil z hlavy, pro nával práce jsem ani na nic jiného neměl myšlenky.
Potom jsem byl označen za zloděje a podvodníka, který se svým třičtvrtěmilionovým ročním obratem provádí karuselové obchody. Abych podezření vyvrátil, bylo mi nařízeno podávat Kontrolní hlášení. Povinně jsem tedy každý měsíc hlásil všechny faktury nad deset tisíc specializovanému pracovišti Finanční správy, a pomalu si zvykal na různé výzvy ve své datové schránce, kde jsem musel znovu dokládat, že ta a ta faktura, kterou si uplatňuji ve své evidenci, opravdu existuje, pouze vydavatel ji zaevidoval v jiném daňovém období, a podobné pseudoproblémy, kterými se zabývali další a další úředníci. Snad ani nemusím zdůrazňovat, že veškerá administrativa s tím spojená mi ukrádá čas, který pak chybí při činnosti, která mě živí. Jinak řečeno - stihnu zpracovat méně zakázek a příjmy s tím spojené klesají. A to mě ještě čeká EET.
Stal jsem se osobou permanentně podezřelou, nehodnou jakýchkoliv ohledů, vážnosti. Z jednání úředníků se mnou se vytratila slušnost a zdvořilost a každý telefonát z Finančního úřadu měl spíše charakter povelu, či nesmlouvavého příkazu.
Záznam takovéhoto hovoru : „ Crrr… prosím… „No tady Finanční úřad Nováková. Vy jste pan Vopička ? No já tady mám to vaše daňové přiznání. Tu daňovou úlevu na ten dar vám uznat nemůžu, nemáte to dostatečně doložené.
„Mám písemnou žádost provozovatele o příspěvek na útulek pro zvířata, jeho číslo konta a to se shoduje s číslem konta u platby na mém bankovním výpisu!“
„A kde máte Darovací smlouvu ?“
„Na 500,- korun ?“
„I na 500 korun. To vám uznat nemůžu. To daňové přiznání musíte přepsat a potřebuji to nejdéle do středy“
A je úplně jedno, že v minulém roce jsem s takto doloženým darem neměl žádný problém, letos je to prostě jinak, a podobné nesmysly a nelogismy se dozvídám podobným stylem čím dál častěji. K tomu pokuty za sebemenší zpoždění, že jsem byl zrovna nemocen, nebo jinak indisponován, úředníka nezajímá. Začínám pochybovat, zda mám vůbec nějaká práva. Podle zákona bych řekl, že snad ano. Ale čím dál častější striktní veto úředníků dává tušit, že mé nároky mohou být pouze takové, které mi příslušný úředník přizná.
Musím si od toho všeho odpočinout, uklidnit nervy, načerpat nové energie, nových sil. Odjíždím na dovolenou a hned první den mého rekreačního pobytu mám krásný sen. Ještě s několika kolegy živnostníky jsme vtrhli na Finanční úřad, kde se krčili za svými stoly ustrašení úředníci.
„Tak co jste si dneska ukradli !! No no, snad jste se neurazili, tady máte dost možností, jak se obohatit. Že nic? Že nekradete ? My vám to nevěříme, ukažte kapsy ! V kapsách nic - kam jste to schovali ? Budeme se muset zeptat vašich známých a přátel, abychom měli jistotu ! To víte - zákon se musí dodržovat.“
Probouzím se z toho krásného snu do prosluněného rána. Ptáci zpívají, les tiše šumí, a zvoní mobil.
„Tady Finanční úřad Nováková. Potřebuji si zkontrolovat vaše DPH za leden. Kdy se můžete dostavit?“
„Ale já jsem na dovolené!“
„To já přece nemůžu vědět - a kdy se vrátíte? „
„Jak už jsem řekl, jsem na dovolené a služební věci teď řešit nechci, zavolejte mi po dovolené.“
„A to jako kdy? Já to potřebuji mít vyřízené – schůzku si snad domluvit můžeme!“
A dost!!“ Budu na dovolené tak dlouho, jak uznám za vhodné, po příjezdu se ozvu.“
Jenže pro dnešní den už mám zkaženou náladu a pocit, že úředník si osobuje právo i na můj volný čas mi zvedá krevní tlak pokaždé, když na to pomyslím. Proč mi vlastně telefonuje - copak mě má na povel ? Mám svoji datovou schránku, mailovou adresu, proč mi takové důležité věci neoznamuje písemně ? A slušné „dobrý den“ a třeba omluva za vyrušení a přání hezké dovolené by taky bylo namístě.
Alespoň, že syn mi dělá radost. Odmaturoval s výborným prospěchem. Nechám ho ještě užít si posledních prázdnin a začneme pracovat spolu.
„Sorry, táto, já s tebou pracovat nebudu. Vždyť vidím, jak se celý život dřeš, téměř tě doma nevidíme, nervy máš nadranc, a efekt žádný. Já se takhle dřít nechci, pojedu zatím do ciziny načerpat nějaké zkušenosti, naučit se cizí jazyk, a pak se pokusím sehnat si nějaké výnosné místo.“
Nutit ho nemohu, má právo naložit se svým životem, jak uzná za vhodné.
Jenže co já teď s firmou? Mohl bych prodat zařízení a nastoupit někam do práce. Vidina je to lákavá, ale cožpak nějaká firma přijme pětapadesátiletého zaměstnance? Kdepak - budu to už muset dotáhnout do důchodu. Koupím si nové auto, to staré už přestává být bezpečné, a nějak to do toho důchodu doklepu. DPH z auta si odečtu a snad mi vyjde i nadměrný odpočet a dostanu nějaké peníze od státu. Jenže ouha - opět zasahuje bdělé oko úředníka.
„Tady Finanční úřad Nováková. Máte tady v daňovém přiznání vykázáno, že jste si koupil nějaký majetek, ale nemáte to doložené! Potřebuji k tomu vidět fakturu, abych mohla posoudit, zda na ten odpočet máte nárok.
„Koupil jsem si auto, vykázal jsem v extra kolonce v daňovém přiznání a ještě jsem fakturu řádně zaevidoval v Kontrolním hlášení. Dobrá, naskenuji vám ji. Mohu vám poslat i fotku toho auta.“
Začínám být jízlivý.
„ To nebude potřeba“, odpovídá nevzrušeně úřednice.“ Jenom k tomu ještě přiložte vlastnoručně podepsané prohlášení, že to auto používáte pro podnikání a kartu majetku".
„Prosím vás, proč si asi živnostník do firmy kupuje auto? K čemu jinému, nežli k podnikání bych ho měl používat? A jak souvisí karta majetku s DPH ? "
Opět skenuji a zasílám zbytečné papíry, vibrují mi nervy, ale zvykám si. V očích některých politiků a úředníků jsem se stal občanem druhé kategorie a podle toho je se mnou také nakládáno. Včera jsem se dočetl v tisku, že v našem státě ubývá takzvaná střední třída. Neřekl bych - drobní živnostníci v mém okolí sice kvapem ruší své živnosti, aby se mohli ještě uchytit v nějakém slušném zaměstnání, ale počty úředníků a státních zaměstnanců se zvyšují, takže v konečném počtu to asi vyjde nastejno. Můj syn má pravdu. Za těchto podmínek rozvíjet živnost nelze. Ale stroje prodávat nebudu. Jakmile definitivně skončím s činností, vyčistím je, naolejuji, pečlivě uschovám. Snad ještě v budoucnu najdou uplatnění. Pevně v to věřím.
"Nashledanou v lepších časech“
