A čím déle jsme se neviděli, tím větší bizarností takové setkání bývalých spolužáků je. Ale přesto je škoda na ně nejít. Jen to chce přípravu.
Alena utratila sedm stovek za nový střih a barvu u kadeřnice.
Koupila si nové černé kalhoty, bílý svetřík a krásné červené lodičky.
Nalakovala si nehty rudou barvou.
Už dlouho se necítila tak dobře. Manžel jí řekl, že ostatní holky puknou závistí a odvezl ji do restaurace, kde se konal sraz ze spolužáky z gymnázia. Některé neviděla téměř čtyřicet let, protože na většinu dřívějších srazů nešla.
Za tři hodiny volala manželovi, ať pro ni přijede, že už chce domů. Divil se, myslel si, že se bude veselit, povídat si s kamarády do rána.
„Bylo to otřesné. Pořád si jen ukazovali fotky vnoučat a na toaletě jsem slyšela, jak si bývalé spolužačky o mně říkaly, že jsem fiflena vždycky byla a fiflenou jsem zůstala. Jedna dokonce říkala, že mám určitě botox a lifting. Měla jsem chuť zařvat z té kabinky, že lifting by potřebovaly ony, ale muselo by jít o lifting mozku,“ vypráví Alena. A shrnuje: „Ta akce mě přišla na spoustu peněz, které jsem utratila za oblečení a úpravy a nakonec jsem se vůbec nebavila. Spolužák, který mě zajímal, nepřijel. Další kluk, který se mi dříve líbil, byl tlustý děda ve flanelové košili, který vyprávěl oplzlé vtipy. Spolužačky pořád jen ukazovaly fotky vnoučat a hotelů z dovolených. Byla to nekonečná nuda. Moje investice byly zbytečné.“
Problém je v tom, že od školních srazů po mnoha letech má hodně lidí přehnaná očekávání. Lidé se dělí do několika skupin.
Jedni na srazy chodí s nadšením, sami je organizují a berou je prostě jako večírek, zábavu. Nic od nich nečekají, jen to, že se pobaví, popijí, najedí. Další je považují za příležitost porovnat si, jak na tom jsou a pak se nechají pohltit úvahami typu: Nikam jsem to nedotáhl, jsem nula. Jsem nejtlustší ze všech. Moje děti nemají vysoké školy, zatímco ty jejich ano. Maruna jezdí každý rok k moři, my nemáme ani na koupaliště.
Další skupina jsou takzvaní chlubiči. Tedy lidé, kteří na sraz vyrážejí se spoustou fotografií dětí, vnoučat, bytů, chat, psů, koček, dovolených v Egyptě a v Alpách. Jsou schopni hodiny vyprávět o tom, jak jejich vnučka Elinka chodí do baletu, do klavíru, do angličtiny a je tak krásná, že bude hrát v reklamě. Že to až tak moc okolí nezajímá, nevnímají, podstatné je, že jsou šťastní, protože své štěstí zase po čase mohli prezentovat.
Do stejné skupiny patří i dámy, pro které je školní sraz jakýmsi motorem způsobujícím, že se rozhodnou hubnout, podstoupit zkrášlující zákroky, zkrátka mají jediný cíl: Vypadat na srazu nejlépe.
Je tedy jasné, že jde o výrazně odlišné skupiny lidí a že tedy jejich setkání nemůže fungovat. Proto je důležité, nic moc od takových srazů nečekat. Ideální je nečekat nic. Nemyslet si, že bývalí spolužáci budou lepší, horší, jiní. Že to bude mimořádně skvělá zábava. Že si budeme skládat komplimenty a poklony a všichni se mít rádi.
„Abiturientské setkání by mělo být vítaným zpestřením života,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. „Je to způsob, jak udržovat vztahy s vrstevníky. Je totiž nač společně vzpomínat a je možné ty vzpomínky aplikovat na současnost. Nezapomínejme ale, že osobnost člověka se zase až tolik nemění, mění se jen exteriér. Takže na setkání s bývalými spolužáky po dlouhé době je potřeba se připravit, očekávat a umět přijímat změny. Ale nečekat zázraky. A pokud nezahltíme spolužáky jen fotkami vnoučat, může jít o příjemnou akci,“ připomíná.
Přesně tak, může to být příjemná akce. Ale taková je jen pro ty, kdo se na ni připraví. Dobré je projít si fotky ze školy a tak trochu zavzpomínat, kdo je kdo, kdo jaký byl. Může nám to oživit paměť a předejdeme situacím typu: Ty jsi se mi vždycky líbila, Olinko. Já jsem Jana a nelíbila jsem se ti, protože jste se mi s klukama smáli, že mám malá prsa. Nepřehánět to s úpravami. Je jasné, že každý chce na srazu vypadat co nejlépe a užít si obdivných pohledů a pochval typu: Tedy, tobě to sluší, jak to děláš, že vypadáš pořád stejně?
Neznamená to však, že by bylo nutno nechat ze sebe udělat nového člověka. Podstoupit plastickou operaci či jiný výrazný zákrok jen kvůli tomu, že se blíží školní sraz, je poněkud pošetilé. Pokud něco takového podstupujeme, měli bychom to dělat kvůli sobě, kvůli tomu, že po tom toužíme. Ale jít na botox jen proto, abychom měli méně vrásek než Jaruna z Lhotky, je spíše dětinské. Je to slavnostní událost.
Ano, setkání se spolužáky v restauraci je slavnostní událost a proto by na ni muži neměli chodit ve vytahaných kapsáčích a flanelových košilích. Na jedné straně je dobré nepředstírat to, co nejsme, ale na druhé straně svým vzhledem o sobě dáváme najevo víc, než si uvědomujeme. Neupravenost je jasný signál: Moc mě to už na světě nebaví a je mi jedno, co si o mě myslíte. Poslední rada, jak přežít sraz, je parádní klišé. Dá se vyjádřit větou: Dobrou náladu sebou.
Ano, zní to sice jako rada ze svazáckých příruček, jenže právě v tomto případě je na místě. Kdo tam jde, měl by jít s cílem, že se jde pobavit. Zasmát se, zavzpomínat, dozvědět se něco nového. Nic víc, nic míň. Ale jít na sraz a tvářit se tam jako kakabus, pomlouvat ostatní a dávat světu najevo, že je to fakt trapná akce, je to úplně nejhorší, co člověk může udělat.
Každopádně kouzlo třídních srazů velmi pěkně vystihla jistá osmdesátiletá dáma z Ostravy, která se z jednoho takového vrátila. „Jaké to bylo, babi?“ ptala se vnučka. „Strašné. Bylo nás málo a byli tam samí staří lidi.“
