Z knihy Karla Pacnera: Jak vídeňská herečka vynalezla systém bránící rušení rádiového navádění torpéda

Ve středu 18. ledna 1933 večer se v biografu Lucerna na Václavském náměstí sešla pražská smetánka na slavnostní premiéře film Extase. Na plátně se odvíjel banální milostný trojúhelník: mladičká Eva se provdá za staršího bohatého podnikatele Emila, který však o ni neprojevuje zájem, novomanželka se proto vrátí na venkovský statek svých rodičů, kde potká dosud nevybouřeného Adama, s nímž prožije milostnou extázi. Režisér Gustav Machatý nabídl hlavní ženskou roli vídeňské rodačce Hedy Kieslerové.
Tato dvacetiletá dívka vystudovala balet a hru na piáno, před nedávnem začala vystupovat v herecké společnosti Maxe Reinhardta v Berlíně. Divadelní principál Reinhardt o ní mluvil jako o „nejkrásnější ženě v Evropě“. Kamerové zkoušky potvrdily, že děvče má přirozený herecký talent. A také se bez studu svlékla a na chvíli se ukázala úplně nahá. Kamera ji zabírala zdálky a malá rozlišovací schopnost materiálů způsobila, že byla na plátně vidět spíš jako bílá tečka v pozadí. Přesto si takové dlouhé záběry dosud žádný filmový režisér v uměleckém díle nedovolil.
Kritikům nahota nevadila, film hodnotili z uměleckého hlediska. A protože Extase patřila mezi první zvukové filmy, zaměřili se i na technické provedení. Dosud se totiž natáčely němé, pouze doplněné titulky. Kvůli zahraničním sponzorům pořizoval režisér rovnou dvě jazykové verze: německou a českou. Kieslerovou, která mluvila německy, do češtiny dabovala Jiřina Štěpničková. Zato moralisté nahotu herečky odsoudili. Diktátoři Adolf Hitler v Německu a Benito Mussolini v Itálii zakázali promítání filmu, ve Spojených státech z něho vystřihli inkriminované záběry, rovněž papež Pius XII. se rozhořčil. Hedwika Eva Maria Kieslerová se narodila 9. listopadu 1913 v rodině ředitele Vídeňské banky.
Když si v srpnu 1933 vzala za manžela o třináct let staršího zbrojařského magnáta Friedricha Mandla, netušila, že jí nastanou krušné časy. Starosvětsky vychovaný Mandl si potrpěl na přesnost a morálku, manželku omezoval a kontroloval. Velké sumy peněz věnoval na to, aby po celém světě skupoval filmové kopie Extase – ať se na mou nahou ženu nikdo nedívá! Ani návštěvy slavných osobností, jako skladatele Gustava Mahlera, spisovatele Franze Werfela a dalších, v jejich salónu mladou paní neuspokojovaly. Navíc ji znepokojovaly rejdy rakouských nacistů. Musím utéct! V roce 1937 se přestrojila za služebnou, aby ji známí nepoznali, vzala s sebou spoustu šperků, aby měla na útratu, a odjela do Paříže. Z francouzské metropole se na dálku rozvedla. Zamířila do Londýna. Zatoužila však po Hollywoodu. Na lodi Normandie do New Yorku potkala filmového producenta Louise B. Mayera, šéfa společnosti Metro-Goldwyn-Mayer.
Tomuto lovci nových hvězd se paní Mandlová zalíbila, nabídl jí smlouvu na sedm let, přičemž zpočátku jí dával 500 dolarů týdně. Ovšem současně jí vymyslel umělecké jméno Lamarrová – podle krásky němého filmu Barbary LaMarrové. Kiesler totiž znělo podobně jako židovské slangové označení zadku – tvrdil.
Jakmile se v Kalifornii Hedy Lamarrová aklimatizovala, začala natáčet. V letech 1940–1949 hrála v osmnácti filmech, většina z nich však diváky příliš nenadchla. Přesto se herečka stala sexuální bohyní Hollywoodu. Prožila spousta afér jako nymfomanka i bisexuálka. Dvakrát se vdala a zase rozvedla, s oběma manželi přivedla na svět tři syny. Když o ni Mayer ztrácel zájem, odešla v roce 1945 od MGM a založila si vlastní produkční společnost. Ani tam neuspěla, hrála v několika nudných televizních seriálech. Zdálo se, že její herecká kariéra končí, ale slavný režisér Cecil B. de Mille ji nabídl roli velké svůdkyně ve filmu Samson a Dalila.
Dílo, jehož námět vycházel z biblických příběhů, mělo premiéru v roce 1949 a dostalo dva Oskary. „Film byl největším kasovním úspěchem její kariéry a vypadalo to, že se herečka vrátí opět na scénu,“ napsal britský deník Guardian v nekrologu. „De Mille ji nabídl roli v dalším filmu, ale odmítla, protože považovala režiséra za příliš autokratického.“ V padesátých letech natočila dalších šest filmů, které ničím nevynikly. Naposled si zahrála menší roli v televizním dramatu Instant Karma v roce 1990.
Svůdná herečka se vdala dohromady šestkrát, naposled za svého rozvodového právníka. Další děti už neměla. Občas zápasila s duševní poruchou, několikrát se léčila. V roce 1965 v Los Angeles a v roce 1991 na Floridě ji policie zatkla kvůli drobným krádežím v obchodech – vysvobodilo jí zjištění lékařů, že trpí kleptomanií.
Herečka Lamarrová paradoxně zasáhla i do vývoje elektroniky. Společně s hudebním skladatelem Georgem Antheilem vynalezla v roce 1941 systém zabraňující rušení rádiového navádění torpéda. O selhávání torpéd věděla od svého prvního manžela Mandla. Princip odrušení si uvědomila při poslechu Antheileovy avantgardní skladby pro letecké vrtule, dřevěné řehtačky, cínové gongy a čtyři mechanické klavíry. S Antheilem vypracovala technické řešení.
Patent na tajný komunikační systém číslo 2 292 387 dostali v roce 1941. Podstatou jejich objevu bylo přelaďování vysílače a přijímače pomocí děrné pásky, takže vysílání není možné odposlechnout – systém dostal zkratku FHSS (Frequency hopping spread spectrum). Autoři se domnívali, že by mohl sloužit k navádění torpéd. Věnovali ho bezplatně americkému námořnictvu, ale za druhé světové války se nemohl uplatnit, protože k jeho výrobě chyběly malé elektronické prvky. Až koncem padesátých let dovedla tento vynález do praxe na zakázku Pentagonu firma Sylvania Electronic Systém. Místo děrných pásek však použili její inženýři tranzistory.
Námořnictvo poprvé využilo systém FHSS na podzim 1962 při blokádě Kuby. Sověti tam chtěli instalovat rakety s atomovými hlavicemi, jimiž by ohrozili USA – a v tom jim Američané zabránili. Až v osmdesátých letech uvolnily americké úřady způsob přenosu FHSS i k civilnímu využití. Postupem doby se o něj opírali konstruktéři spojových družic, navigačního systému GPS, mobilních telefonů a dalších komunikačních prostředků, aby zabránili jejich odposlechu.
Vynálezecký úspěch Lamarrové vyšel najevo s velkým zpožděním – až v devadesátých letech. Byl příliš důležitý pro vojáky, proto zůstával tajný. Antheil zemřel v roce 1959. Lamarrová dostala v roce 1997 mezinárodní cenu za průkopnický přínos elektronice a její syn Tony Loder pro ni převzal cenu Viktora Kaplana od Rakouské akademie věd. Mohla to brát jako náplast za to, že nikdy nezískala Oskara. „Moje matka byla neobyčejně inteligentní žena, vždycky měla plno nových nápadů,“ řekl Tony Loder. „Svět ji znal jenom jako hezkou ženu, ale nyní se uznává, že vynalezla brilantní vědeckou věc, třebaže na ní nevydělala ani cent.“
Hedy Lamarrová zemřela 19. ledna 2000 v Orlandu na Floridě, bylo jí šestaosmdesát let. Syn splnil její poslední přání – maminčin popel odvezl na hřbitov do Vídně. I přecitlivělá žena užívající si naplno života a skandálů, občas pronásledovaná poruchami psychiky, může přijít na geniální objev. To je paradox, který prochází všemi staletími.