Lékaři čím dál více používají výraz geriatrická křehkost. Jde vlastně o balíček potíží a nemocí, se kterým si medicína neumí poradit. Je to stav, kdy člověk vysokého věku prostě chřadne, všichni to na něm vidí a nikdo neví, jak mu pomoci. A tak si ho lékaři posílají z jedné ordinace do druhé, podstupuje různá vyšetření, protože v dnešní době si nikdo nedovolí říct: Paní, je vás osmdesát pět, váš život se prostě chýlí ke konci, přirozeně chřadnete, odcházíte. Něco takového je nyní nepřípustné, neslušné, prostě se to neříká.
„Moji devadesátiletou maminku obvodní lékař stále posílá na další vyšetření a ona na ně ochotně chodí. Přesněji, my ji tam vozíme,“ vypráví pětašedesátiletá Irena z malého města nedaleko Prahy. „Stojí nás to spoustu času, peněz za dopravu a nervů. Jenže kdybych to někde řekla, dívali by se na mě tak, že mamince nechci pomoct, že ji odmítám vozit po lékařích. Ale já mám pocit, že ji všechny ty neustálé kontroly a vyšetření unavují a stejně jí už žádné zlepšení nepřinášejí. V tom věku by jí spíše prospělo odpočívat, užívat si konec života. Myslím, že kdyby seděla na zahradě, prospělo by jí to víc, než strávit hodiny v autě a pak hodiny čekáním na to, až ji lékař vyslechne a řekne, že je vše ve stejném stavu,“ dodává. Jenže Irenina maminka zastává názor, že co řeknou páni doktoři, je svaté. Když ji někam pošlou, že tam musí jet. „Mám pocit, že někdy z mámy dělají pokusného králíka a připisují si za ni body pro pojišťovny,“ podotýká Irena. Její maminka byla vždy velmi štíhlá a krásná žena. Ve stáří se však její tělesná kondice ukázala být problémem. Zakopává, padá, nemá žádné svaly. Naopak její o něco mladší sousedka, která celý život měla mírnou nadváhou, je v daleko lepší kondici. Ve stáří taky zhubla, ale není tak slabá.
„Geriatrická křehkost je problém, který souvisí s tím, že se ženy dožívají vysokého věku,“ vysvětluje geriatr Zdeněk Kalvach. „Ony sice žijí déle než muži, ale jsou křehké a méně zdatné. Malé uklouznutí nebo zakopnutí nevybalancují, skončí pádem. Jsou mnohdy tak slabé a křehké, že časem nejsou schopny být samostatné. Z geriatrické křehkosti vzniká balík sociálně zdravotních problémů,“ vysvětluje.
Podobný případ právě řeší v jedné ostravské rodině. Osmaosmdesátiletá babička Jana je ve skvělé psychické kondici. Má výbornou paměť, stále se zajímá o vše, co se kolem ní děje, ráda čte a sleduje televizi. Jenže je tak slabá, že často padá. Nedávno jí vypadl z rukou hrnek s čajem. Když se snažila utřít podlahu, upadla. Nebyla schopná vstát, takže ležela den v bytě, než ji tam večer objevila dcera, která přijela, protože Jana nezvedala mobil. Celá rodina ví, že by Jana už neměla žít sama. Jenže v domově pro seniory pro ni není místo a ona by do něj stejně ani nechtěla. „Jsem zdravá, nic mi není, jen jsem strašně slabá. Podlamují se mi nohy. Lékaři říkají, že to nemá žádnou příčinu, je to prostě stáří. Jen mi řekli, že je problém, že jsem si nevybudovala svalstvo, že jsem necvičila. Je to pravda, roky v penzi jsem v podstatě trávila čtením a koukáním na televizi. Cvičení mě nikdy nebavilo a nepotřebovala jsem ho, protože jsem byla celý život štíhlá. Teď se to ukázalo jako problém,“ vypráví.
Stává se, že praktičtí lékaři často nevědí, jak takovým lidem pomoci, ani na které oddělení vlastně slabého starého křehkého člověka poslat. Patří do nemocnice jen proto, že je slabý? Nebo je to naprosto přirozený vývoj stárnutí? Mnoho lidí tak zůstává v takzvaném území nikoho, to znamená, že je lékaři stále kontrolují, vyšetřují, ale nikdo jim už nedokáže pomoci. Zároveň je ale nenechávají v klidu, neřeknou jim: Pardon, to je stáří, s tím se nedá nic dělat. Je to velký problém, který přináší fakt, že se lidé dožívají čím dál vyššího věku. Ale je to také varování pro ty, kteří se teprve k vysokému věku blíží.
Období po padesátce by tak mělo být životní fází, kdy je poslední možnost změnit svou kondici k lepšímu a udělat něco proto, aby se každého geriatrická křehkost jednou týkala co nejméně. Týká se to hlavně žen, které si celý život zakládaly na tom, že jsou štíhlé, a tudíž nemusí cvičit, posilovat, běhat. Právě z nich se pak ve vysokém věku stávají křehké bytosti, které padají a nejsou schopny vlastními silami vstát. Geriatrická křehkost je totiž problém, o kterém se moc nemluví, ale týká se spousty lidí a jejich rodin.
