Posezení ve virtuální kavárně 2

Už je to hezky dlouho, co jsem slíbila, že se s vámi podělím o své další čtenářské úlovky. Čtu pořád, jen ne vždy mám chuť něco sepisovat. Ta se dostavila až teď.
Kdysi dávno jsem slyšela rozhovor s herečkou Ivankou Devátou a dověděla se, že píše knihy. Tehdy jsem si slíbila, že si některou určitě přečtu.
Léta plynula, rukama mi prošla spousta knih, ale na ty její jsem pozapomněla. A pak jsem jednou přišla do knihovny, došla k polici s knihami a do oka mi padlo jméno Ivanka Devátá. Nebyla tam jedna knížka, ale hned celá řádka knih. Vida, samy se mi připomněly.
Začala jsem si je postupně půjčovat. Nejdřív mě potěšilo, že jde o knížečky spíše útlé a malého formátu, ale jakmila jsem se začetla, začalo mi být líto, že se s nimi budu brzy loučit. A to nejen pro jejich „maličkost“ formální, ale hlavně velikost myšlenkovou. Líbí se mi také ilustrace na jejich obálkách, které jsou od Ivy Hüttnerové. Hned do té první jsem se zamilovala.
Román Jen jednou mladá mě svou čtivostí a vtipem natolik zaujal, že půjčení další knížky nenechalo na sebe dlouho čekat.
Knížka Soužití k zabití je společným dílem Ivanky s Miroslavem Plzákem, ve které dva přátelé ze studentských let znovu navázali kontakt a prostřednictvím korespondence si sdělují své osudy, vtipně je komentují a navzájem si pomáhají řešit životní a vztahové problémy. Další dobrá četba.
V další knížce Pravé domácí spojila své vzpomínky se vzpomínkami svého bratra Jiřího Devátého, kterou sepsali formou anekdot z rodinného života. Bylo jich na mě moc, možná proto mě nezaujala tak, jako ty ostatní.
Pak přišla knížka povídek Koukám a co nevidím. Na konci knížky jsou Lásky mého života, na jejichž závěru je tento text, který se mi moc líbí:
„Jak moudrá je příroda, nabízí-li nám jaro, v němž se všechno rodí, čisté a líbezné, léto se svým zráním, horkem a chladivou vodou. Podzim plný barev a připomínek, že nic netrvá věčně, a zimu, která uprostřed závějí a třpytivých střechýlů už zase slibuje nové zmrtvýchvstání. Říkám vám, s vědomím, že někomu mohu být odporná, že život je to nejlepší, co nás mohlo potkat. A že je to zároveň náš velký úkol. Udělat z něj něco, co by bylo našim bližním přínosem. Každý podle svých sil.
Kdybych byla šlechticem, zvolila bych si erb, v jehož blankytném poli (nebe, vesmír, nekonečno, vyberte si, co chcete) by byl chléb a růže. Chléb jako připomínka, že pro udržení života musíme v potu tváře pracovat, a růže jako symbol krásy, bez které by ten život byl jen lopota. A to není. Je to dar.“
Rodinný podnik obsahuje povídky, fejetony, monology. Nezadají si s dalšími knížkami a také srší velmi osobitým a mně blízkým a sympatickým humorem. Obdivuji nejen ten, ale také to, jak prezentuje naši vytříbenou a líbeznou řeč.
Následuje Lázenská kúra, humorný román plný veselých příhod a trapasů jedné rozvedené ženy. Zaujal mě i proto, že se odehrávají v blíže neurčených lázních v Jeseníkách.
Koukám se okolo je sbírka fejetonů z posledních let o věcech zásadních i zcela prostých. Autorčin laskavý humor nabízí nový úhel pohledu, potěší i pobaví. Tato knížka mě doslova okouzlila. Kdyby byla moje, měla bych ji u postele a vždycky před spaním bych si v ní chvíli četla. Taková malá psychoterapie.
Všechny mé domovy je knížka plná „katastrofických“ vyprávění o stěhování, malování, renovaci bytu a příbuzných pohromách, které autorka prožila a přežila. Něco takového určitě zažil každý z nás, ale málokdo se přes to přenesl tak elegantně jako autorka.
Přestože paní Ivanka oslavila letos v listopadu své 83. narozeniny, překvapila mě svou další knížkou, která vyšla letos a ve čtvrtek mi ji naše knihovnice půjčila coby nový přírůstek.
Jsem moc zvědavá, Kde spí lufťáci, což je název a zároveň téma této novinky. Jen co zvládnu vánoční přípravy, pustím se do ní.
A své oblíbené spisovatelce přeji zpětně k narozeninám a zároveň do nového roku hodně zdraví a chuti dělit se se svými čtenáři o všechno, co bude materiálem pro její další knihy.