Jakou nejdelší dobu jste se připravoval na operaci?
Měl jsem tady dívku, bylo jí asi pětadvacet, a její snímky jsem takhle převracel rok, než jsem se odhodlal. Radil jsem se s několika kolegy a nakonec to bylo asi správné rozhodnutí, operovat ji. Holka je dneska úplně v pohodě. Ale takových vyhrocených případů není tolik. Víc je těch rutinních, kdy si to člověk jednou prohlédne a ví. Jenže takové už mi moc nedávají, to dělávají mladí kolegové. I když občas si přeju mít nějaký takový případ. Oddychový, běžný.
Co zvažujete, když se rozhodujete, jestli nádor na mozku operovat?
To je absolutně individuální. Vždycky záleží na pacientovi, na jeho psychologickém profilu.
Víte, co je nejlepší operace?
Žádná operace. Nedělat nic, to je legitimní léčebný postup. Proč bych operoval nádor, který je nezhoubný, neroste a nedělá žádné obtíže? Ale samozřejmě každý pacient to vezme jinak. Jeden, když mu řeknete, že má v hlavě nádor, se tamhle schoulí do rohu a už nikdy nevyleze, protože má strach. Tomu tu operaci spíš vnutíte než člověku, který vám řekne, no tak fajn, dobrý, jdu si zahrát fotbal.
Co dalšího berete v úvahu?
Lékař musí srovnávat přirozený průběh onemocnění s riziky operace a potencí jiných léčebných modalit. A pak vybrat tu, která přináší nemocnému největší užitek. Je nutné vědět, jak rychle ty které nádory rostou nebo jak často malformace praská a ohrožuje pacienta. Taky přihlédnete k věku. U mladého člověka bez příznaků, kde nádor zdvojnásobí svůj objem třeba jednou za pět let, tam spíš nabídnu operaci a nádor vyndám. Zato u starého člověka, který nemá potíže a před sebou má deset let života, vždycky zvažuju pozorování jako léčebnou možnost. Není nutné operovat.
Můžete uvést nějaký příklad?
Meningiom je nezhoubný nádor z plen mozkových. Má stejné receptory jako karcinomy prsu, takže s chutí roste třeba v těhotenství, kdy je hormonální dyzbalance. U madam, které je šedesát a dostává hormonální léky, aby byla mladší a krásnější, jsme diagnostikovali malý nádor, který tlačí na okohybné nervy. Takže paní vidí dvakrát. První, co lékař udělá, je to, že jí vezme hormony, a najednou je madam zase bez potíží. A nádor neroste. Není to hezké, když to takhle dopadne? Lepší než díra do hlavy, ne?
Je pro vás hodně obtížné říct pacientovi, že už ho operovat nebudete?
Poctivě? V případech, kdy už jsme opravdu na konci, kdy už je vyčerpaná veškerá léčba, je třeba to přiznat a říci. Ale většinou se taková informace spíš než pacientovi samotnému dává rodině, ta musí být informována kompletně a poctivě. A s pacientem je nutné jednat trošičku jinak. Říct mu natvrdo, že jsme na konci, to dost dobře nejde. Každý si i v těch nejtěžších chvílích v sobě uchovává nějakou naději. Je to normální, je to i správné a já mu nemůžu tuhle naději vzít. Nemůžu mu dát falešnou naději, to nikdy, ale tu, kterou má, mu nemůžu vzít. Tudíž alespoň nějaký zbytek informací si pro sebe nechám.
Mnozí lidé, kteří byli celý život zvyklí pracovat, občas těžce nesou, když odejdou do důchodu. Co se v mozku v takový okamžik odehrává?
Anatomicky se s ním nestane nic, je to pořád ten samý mozek, který má pořád ty samé schopnosti. Mění se psychika. Vidím to třeba u šéfů německých klinik. Tam je v pětašedesáti stop, konec, musíte odejít do penze. Nanejvýš je nechají do šestašedesáti. To je rozdíl proti nám, kde můžete pokračovat a nikdo vás do penze nežene.
A co se tedy děje s psychikou?
Jsou dva typy těch německých šéfů. Jedni nedělali nic jiného, než že se celý život věnovali svému oboru, dřeli a dřeli. Na ně odchod do důchodu padne ze dne na den, jsou z něj velmi nešťastní a neví si rady sami se sebou. Jenom málokdo si najde ještě nějakou náplň za to, co dosud dělal. Druzí taky tvrdě pracovali, ale jsou šťastnější, protože mají ještě nějaký zájem mimo svůj obor. Věnují se tedy tomu, co je baví a zajímá, mají novou náplň života.
Jak se podle vás cítí člověk, který odchází do penze?
To vám můžu těžko říct, protože nemám osobní prožitek. Táta, rovněž neurochirurg, například odešel do penze v jednasedmdesáti. Protože měl tisíc jiných zájmů, napsal knížku, psal do novin, sportoval, tak to nebylo tak zlé. A když ho občas ťuknu, co operování, zdá se mi, že mu to po těch letech tolik nechybí. Ale je to individuální. Když odejde dělník od pásu, je to asi něco jiného, než když skončí akademický pracovník. Ten se spíš snaží neodejít.
Stále častěji se mluví o nemocech jako Alzheimerova, Parkinsonova, demence. Proč postihují čím dál mladší lidi?
To si nemyslím, že to tak je. Je to podobné klišé, jako že přibývá úrazů mozku. Přitom to není pravda, už třicet let jich ubývá. Ale článek vypadá zajímavěji, když se tímhle klišé začne. Takže u demencí se tvrdí, že jdou stále do mladších věkových kategorií. Statistiky přesně neznám, ale moc tomu nevěřím. Je to prostě nemoc vyššího věku. I když se samozřejmě mezi pacienty najdou i mladší.
Nakolik si dementní člověk nemoc uvědomuje?
Neuvědomuje, žije šťastně v nějakém Alzheimercentru, ale pro ostatní je to utrpení.
Existuje nějaká léčba?
Tahle degenerativní onemocnění jsou dosud absolutně neřešitelná, s tím neumíme nic. Možná trošku zpomalit nástup, ale jak prokážete, že jste nástup opravdu zpomalili?
Jak na sobě nemoc poznám? Většinou si člověk řekne, no jo, zapomínám, to se stává všem.
Vy to asi moc nepoznáte, budete si připadat pořád stejná. První, co mizí, jsou jména, nedokážete pojmenovat předmět, trpíte poruchou v komunikaci, ve vyjadřování, máte zploštělé myšlení.
Dá se tomu nějak předcházet?
Nemyslím si. Víte, takové ty úvahy, že si budeme trénovat mozek křížovkou, sudoku... Sice se to všude říká a píše, ale podle mě se mozek chová naprosto autonomně. Dělá si absolutně sám, co potřebuje, a vůbec se nás na nic neptá. Trénovat ho asi moc nejde. Ale pochopitelně trénink neuškodí. Mnohem lepší je však najít si nějaký zájem, zábavu, náplň. To není trénink, to je prostě činnost.
Co se v mozku stane, když člověk takhle onemocní?
To jste na špatné adrese, tohle nejsou nemoci pro neurochirurgy, ale pro neurology. V mozku nastávají různé změny. Mám pocit, že degenerativní nemoci se dají diagnostikovat až z posmrtné histologie. Jako třeba alzheimer. Dodnes se neurologové hádají, jaká tělíska ho vyvolávají. Ale opravdu nevím, pro nás jsou demence jen předmětem diferenciální diagnózy. Je totiž jediná reverzibilní demence – při takzvaném normotenzním hydrocefalu – kterou umíme léčit.
Když máte takhle náročnou práci, nosíte si ji domů?
Vidíte ten počítač tady? Tak doma je to stejné, ťuknu na klávesnici a objeví se mi totéž, co mám tady. To není nošení práce domů, ona už tam je. Je úplně jedno, jestli si prohlížím snímky nebo píšu článek doma, nebo tady. Jak doma, tak v nemocnici si otevřu noviny, přečtu si, co je nového, kliknu na Google, kudy jet na brouky, otevřu programy divadel. Za dva dny už nevím, zda jsem psal článek doma nebo ve špitále.
Čím si děláte radost?
Vším. Už léta vím, že rozhodující je bavit se. A mě baví to, co dělám. Ale stejně tak mě baví jet do ciziny, ať už na kongres nebo na brouky, jít se ženou do divadla... Když jdu na tenis, dělám si radost. Od určitého věku už člověk umí nedělat věci, které ho nebaví. A když děláte, co vás baví, tak z toho máte radost, ne?
Kdy naposledy jste někam cestoval?
Letos asi patnáctkrát. Nedávno, tedy do minulého týdne, jsem byl v Zambii na broucích. Ale moc jsem jich neulovil, bylo sucho. Zařekl jsem se, že do Afriky už nikdy před Vánoci. Má tam sice začít pršet vždycky někdy v půlce listopadu, ale to se za prvé neodhadne, a za druhé nějakou dobu potřebujete, aby bylo mokro, tráva vyrostla, a teprve tak brouci vylezou. Když jsme přijeli, byla taková ta žlutá savana, kterou ukazují ve všech filmech. Tak musím ženě vysvětlit, že pojedu ještě jednou někdy v červnu.
Co nejradši děláte, když máte volno?
Tenis a ty brouky, divadlo, mariáš. Docela výborná je horizontální poloha, teď už ne s knížkou, ale se čtečkou. Umíte vyhodit knížku? Já taky ne. Máme knížky všude. Ležíme v ložnici, nad námi hromada knih, vedle v pracovně, v dětském pokoji... a oba máme čtečku, takže knížku už do ruky vezmu málokdy. Ještě něco? Zní to blbě, ale baví mě připravovat si přednášky. Nepovažuju to za práci. Stejně jako když jdu operovat. Není to vysloveně koníček, ale je to něco, co mě baví, a když člověk dělá, co ho baví, tak nepracuje. A dělat přednášky, to mě vyloženě baví. Hrabat se ve snímcích a vybírat, dávat dohromady série našich pacientů, stříhat operační videa. Z toho pak obvykle vyplyne publikace a další přednášky. A baví mě učit, nejraději adepty oboru v znevýhodněné cizině. Tam cítíte, že to má smysl.
Máte oblíbené místo, kam se rád vracíte?
Těch je víc. Bývala to Čína, Kazachstán, ale tam už mě to nijak zvlášť neláká. Mám rád Mexiko a celou jižní Ameriku. A oblíbil jsem si Afriku. Ale když to vezmu podle toho, kam se rád vracím, tak nejradši domů.
