Není to vůbec snadné rozhodnutí, ale hlavní problém je v tom, že se abstinent velmi často nesetkává s podporou okolí. Společnost je nastavená tak, že ten, kdo nepije, je spíše divný, než obdivuhodný.
Třiašedesátiletý Petr od mládí kouřil, popíjel, rád posedával v hospodách. Před šedesátkou začal mít potíže s játry a se slinivkou. „Jak se říká, utekl jsem hrobníkovi z lopaty. Vím, že si za potíže z velké části můžu sám. Jednu dobu jsem to s alkoholem poněkud přeháněl,“ říká. Poslední tři roky nepije. Často se kvůli tomu setkává s údivem, ne s obdivem. Nedávno se vrátil ze srazu s bývalými spolužáky a líčí to takto: „Všichni se divili. Pořád se mě někdo ptal, jestli mi něco je, proč si s nimi nepřiťuknu. Nechtělo se mi vyprávět o nemocech, tak jsem říkal, že prostě nepiju, že na tom přece není nic divného. A zároveň jsem si uvědomil, jak běžné je v naší společnosti pití alkoholu. Že je považováno za normální pít.“
Zajímavou zkušenost na toto téma má i další abstinent, jednapadesátiletý Adam: „Když si jdu posedět s přáteli do restaurace, nevím, co si dát k pití. Vypiju čaj, kolu, nějakou limonádu a servírka pořád chodí s otázkou: co si dáte? U nealka je těžké sedět celý večer nebo dlouho do noci při večírku. Víno nebo pivo se popíjí lépe. Navíc jsem si uvědomil, že nealko je v hospodách dražší než pivo. Od doby, co piju limonády a čaje, platím víc, než když jsem si dal pár piv nebo pár dvoudecek obyčejného vína.“
Ano, současná doba není abstinentům příliš nakloněná. Reklamy na alkohol se staly naprosto běžnými, jeho nabídka je obrovská a jeho ceny jsou mnohdy opravdu příjemnější než u nealko nápojů. Na nejednom nápojovém lístku je běžně vidět, že zatímco dvě deci vína stojí čtyřicet korun, čaj přijde na padesát a limonáda mnohdy ještě na víc.
„Ano, být abstinentem je těžké a mnozí se nesetkávají od svých blízkých a známých s podporou. Místo toho, aby byli obdivováni, jsou považováni za zvláštní, za divné,“ říká lékař Karel Nešpor, který je jedním z nejznámějších českých bojovníků proti alkoholismu. Upozorňuje, že v Česku je nyní spotřeba alkoholu vysoko nad evropským i světovým průměrem. Zkrátka, pít alkohol je zde považováno za normální společenskou záležitost. Otázka je, jaké množství a frekvenci pití kdo považuje za normální a kdy už jde o problém.
Jenže v tomto směru má každý jiný názor a také jiné schopnosti pití zvládat. Každopádně je abstinentů v Česku méně než v okolních zemích. Podle průzkumu Světové zdravotnické organizace se jen deset procent Čechů rok nenapilo alkoholu. V okolních zemích je to přitom mnohem více, například v Rakousku přes dvaadvacet procent, v Německu přes devatenáct procent, na Slovensku přes třicet procent. Na jedné straně totiž spotřeba alkoholu stoupá, na straně druhé přibývá lidí, kteří s ním zkoušejí skoncovat.
Pro mnohé lidi se abstinence stává životním stylem. Neskoncovali s alkoholem kvůli zdravotním potížím ani proto, že by měli pocit, že pijí příliš. Prostě chtějí zkusit nepít.
„Neměla jsem ani kapku alkoholu už rok,“ vypráví osmapadesátiletá Kamila. „V období mezi čtyřicítkou a padesátkou jsem klidně večer vypila sedmičku vína. Byly období, kdy jsem pila víno každý den. Nikdy jsem kvůli tomu neměla problém. Pak jsem se ze dne na den rozhodla, že zkusím přestat. Začátky byly kruté zejména proto, že kamarádky mě nepodpořily. Naopak. Pořád mě zvaly na víno, do restaurace, k sobě domů. Zpočátku jsem se cítila izolovaná, protože jsem raději nikam nechodila, abych nepodlehla pokušení. Pak jsem pochopila, že takto žít nejde. Nyní jsem schopna klidně sedět s přáteli celý večer při grilování a vůbec mi nechybí, že u toho nepiju alkohol. Bavím se skvěle, cítím se skvěle. Od doby, co nepiju, jsem zhubla šest kilo, zlepšila se mi pleť,“ tvrdí. Ale velmi jí vadí, že nikdy od svých známých neslyšela pochvalu, uznání, obdiv. Nikdy jí nikdo neřekl, že je dobrá, že obdivuje její vůli. Naopak čelí nepříjemným otázkám, údivu, vyzvídání, proč vlastně nepije. „Nepiju, takže jsem divná. Když jsem si večer dala sedmičku vína, byla jsem normální,“ shrnuje se smíchem.
Být abstinentem na večírku či ve společnosti je velmi obtížné a právě v těchto situacích se velmi často projeví, kdo je silná osobnost. Někteří lidé v takových situacích dokonce předstírají, že se trochu napili, aby se vyhnuli otázkám typu: A ty jako fakt nepiješ vůbec? Ale tak výjimečně si dáš, ne? Tak se mnou si dáš, to bys mě urazil, cha cha cha…
„Nejhorší je, když člověk podléhá tlaku okolí a případě abstinentů to platí dvojnásob. Neposlouchejte řeči typu: sklenka nikomu neuškodí, ještě jednu do druhé nohy a podobně,“ podotýká Karel Nešpor.
Z různých průzkumů vyplývá, že úplnými dlouholetými abstinenty jsou jen tři procenta Čechů. Často jde o lidi, kteří vyrůstali v rodinách, ve kterých měl někdo s alkoholem velké problémy. Zkrátka, nejde jen o lidi, kteří nepijí ze zdravotních důvodů, ale často o ty, kteří prostě vědí, že alkohol dokáže ničit životy. Ale ať už nepijí z jakéhokoli důvodu, všichni vědí, že se kvůli tomu často setkávají s údivem, ba přímo s posměšky.
