Na sobotu jsme naplánovali další pětikilometrovku. Trenér zavelel, že v deset se vychází. Nepomohlo přemlouvání, že je venku nasněženo, do toho mrholí a bolí mě páteř. Dimko mi vysvětlil, že páteř mě bolí, protože se málo hýbu. Ještě poslední pokus odchod oddálit, varuju trenéra, že jsem ještě nebyla v maličké místnůtce ...a co když mě to potká na pochodu. Ten chlap má vždycky řešení, mám si vzít malou rolku do kapsy. Tak jo. A foťák pod bundu, i když je mi jasné, že nějakému fotografování počasí ani trochu nepřeje.
Jak z prvního fota vidno, dnes se mi do té břečky ani trochu nechce. Míříme do Starého Bohumína. Prý se jdeme podívat na naše budoucí bydliště. V hlavě mi šrotuje, co to má Dimko na mysli? Že by chtěl koupit nějakou nemovitost? Na dotěrné otázky nehodlá odpovídat, mám se nechat překvapit.
Na Slezské potkáváme tři malé krále, kteří nás pěkně pozdraví.
Dáváme jim do kasičky příspěvek, dostáváme kalendáříček, myrhu a cukr. Než se vzpamatuju a sundám rukavice a zpod bundy vytáhnu foťák, který se mi hřeje na prsou, jsou už králové o kusisko za námi.
Pokračujeme kolem bohumínské zajímavosti. Jednopodlažní pěchotní srub "MO S-4 U šedé vily" se nachází u dálnice D1 a mohlo ho obývat až 45 mužů. Z bunkru si právě děti udělaly sáňkařskou dráhu. Honem sáňkujte, do večera už po sněhu nebude ani památka, prší, prší, prší.
Břečkou a už notně zmoklí od hlavy k patě se blížíme ke Starému Bohumínu.
Začíná se mi hůř dýchat, ne všichni starobohumíňáci topí ekologicky a vzduch se dá krájet.
Trenér nemá soucit s mými plícemi a už vůbec nečeká na moje focení.
Za mnou vidíte naši městskou nemocnici.
Došli jsme na starobohumínské náměstí, to zelenošedé je opravený Hotel pod zeleným dubem. Je to oživené kulturní zařízení, pořádají se zde plesy, koncerty, svatby...
Jdeme na most přes hraniční řeku Odru.
V těchto místech se každý rok konají závody dračích lodí. Tam, kde řeka na fotce končí, začíná bohumínská přírodní památka - Hraniční meandry Odry a vzdušnou čarou asi po dvou kilometrech končí soutokem s Olší
A jsme v Polsku! Právě se z našeho výletu stala zahraniční cesta! Za Dimkem je vidět budovu bývalé celnice. Kdybychom šli ještě sto metrů a odbočili doleva, dostaneme se k zámečku v Chalupkách. Ale už jsem strašně utahaná a ještě nás čeká cesta zpět. Všude dobře, doma nejlíp! Čelem vzad, vracíme se do Česka.
Opět jsme na starobohumínském náměstí.
Toto je zadní část Cesmíny - domova pro seniory, sem chodíme číst babičkám.
Pokračujeme po ulici, která má velice milé jméno
Možná se za těmito okny v první půlce minulého století narodila jedna i vám známá bohumínská osobnost, můžete hádat!
Ne, já ne, já jsem z Chebu!
Došli jsme ke hřbitovu, toto je v novější části hrob krutě a nesmyslně zavražděných manželů 28.2.2013.
Tři vrahové sedí v lochu a ještě dlouho sedět budou.
Znova nastoluji otázku, proč chodíme po hřbitově, když mi přece chtěl Dimi ukázat naše budoucí bydlení, možná nějaký domek či parcelu. Cynik odpovídá: Ano, parcely jsou zde, místa pro nás a ještě hodně bohumíňáků je dostatek.
Tak nevím, mám ho zabít hned, aby si to vybrané místo náležitě užil?
Stará část hřbitova s Kaplí Všech svatých
To malé bílé staveníčko mezi stromy je Kaple Sv. kříže - Pustyňa. Kaplička v těchto místech stojí zřejmě od roku 1733. Současný název Pustyňa si vysloužila kvůli poustevně, která vyrostla v roce 1756 v její těsné blízkosti. Postavili ji a obývali dva bohumínští poustevníci - bratr Antonín a bratr Felix z III. řádu svatého Františka z Assisi.
Blížíme se k dálnici, kterou bezpečně přejdeme po lávce. Závěsná lana vypadají jak roztažená andělská křídla, která dálnici a řidiče chrání.
Naše zvlněná hopsavá dálnice směřuje k Ostravě, která začíná asi 3 km odsud.
K bohumínským panelákům přicházíme ulicí Petra Cingra. Donedávna zde stála kolonie cihlových domků s byty čtvrté kategorie. Cikánské domky už jsou zbourané a na jejich místě vyrůstají moderní novostavby.
Míjíme v sobotu pustou základní školu, kde mi za pár dnů začne čtvrtý semestr Univerzity třetího věku.
Už sotva pletu nohama, bunda je nasáklá vodou, jsem zpocená a vyhládlá.
Konečně jsme kousek od našeho domu. Najednou jsem pookřála, po cestě jde kominík, to si přece musím sáhnout pro štěstí!!!
Hurá, jsme doma, honem teplý čaj!
Mapa se mi opět nenačetla, tak tady takový náhradní pokus a dokonce je to 6,6km!
Teď už odpočatá můžu napsat, že na další vycházku se docela těším, snad bude konečně lepší počasí.
A to štěstí opravdu mám, rolku jsem nepotřebovala!
