Mladí muži a ženy, kteří neuzavírají sňatky, nemají děti, žijí sami, mají většinou úspěšné kariéry. Ale jaké bude jejich stáří? Mají se ho bát nebo se na něj naopak těšit?
V dřívějších generacích byla zafixována představa, že je třeba mít partnera a pokud možno velkou rodinu. Že jedině tak může člověk prožít spokojené stáří, protože se bude mít o koho takzvaně opřít. Ideální model? Malá vesnice, kde se všichni znají a tak trochu jsou všichni příbuzní. Takže kdokoli kdykoli zaskočí za stařenkou a stařečkem, popovídá si s nimi, přinese jim jídlo, pozve je na rodinnou sešlost. Nikdo se necítí být sám a pomoc slabším všichni berou jako samozřejmost. Současná realita? Lidé žijí v samostatných domácnostech, často ve velkých městech. Nemají partnery, rodiny, příbuzní jsou často na druhém konci země nebo světa a stýkají se tak maximálně občas přes Skype nebo přes Facebook. Po nějakém rodinném družení se netouží, jsou spokojeni. Single život jim vyhovuje a když ne, najdou si na čas nějakou známost. Ale zpravidla jen na čas. Sociologové a psychologové se čím dál častěji zabývají otázkou, jaké bude stárnutí a stáří těchto současných spokojených singlů.
„Babička mi pořád říká, že jednou doplatím na to, že jsem si nenašla muže, že pořád jen cestuju a užívám si,“ říká devětatřicetiletá Klára, vysoce postavená manažerka z Prahy. Ve své práci často cestuje, dovolenou také tráví cestováním do exotických zemí. Má svůj malý byt. Žije sama. „Nějak se to tak stalo. Nikdy jsem nepotkala muže, se kterým bych chtěla mít dítě. Možná jsem náročná, nevím. Měla jsem pár známostí, ale většinou to krachlo na tom, že jsem měla hodně časově náročnou práci. Jenže mně to tak vyhovuje. Je fakt, že nemám moc přátel, že mám jen babičku a rodiče, kteří stárnou. Žijí na Slovensku, vídáme se málo. Babička mi říká, že si to vše uvědomím, když onemocním, když nebude v mé blízkosti nikdo, kdo mi uvaří čaj. Asi má pravdu. Ale tak jako já, žije spousta mých kolegů. No tak asi si pak založíme nějakou komunitu starých osamělých singlů,“ říká Klára.
„Životní styl singlů je založen na hodnotách jako je svoboda a nezávislost. Udržet si je ve vysokém věku může být docela výzva, protože každý člověk se někdy může dostat do pozice, kdy bude odkázán na pomoc druhých,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová. A tak si sociologové, psychologové a demografové nyní čím dál více kladou otázku: Nastane doma osaměle žijících penzistů, kteří nebudou mít žádné příbuzné, děti, vnuky? Nyní hodně starších lidí žije single, ať už z důvodu, že ovdověli nebo se rozvedli, ale mnozí z nich mají děti, vnuky, byť třeba žijí jinde, ve větší vzdálenosti. Ale současní mladí singlové nebudou mít nikoho. Vzhledem k náročným profesím si mnozí ani nevytvořili v mládí okruh přátel. Pro mnohé znamená slovo přítel jen označení pro někoho, koho znají pouze z Facebooku.
Existují však studie, které ukazují, že počet dětí nemá vliv na to, jak je člověk ve stáří opečováván. Jinými slovy, společnost je nyní tak nastavena, že mít hodně dětí rozhodně neznamená jistotu, že se o nás ve stáří postarají. Příkladem je třeba osmdesátiletá paní Anna z Ostravska.
„Jeden můj syn žije ve Švýcarsku, druhý ve Spojených státech. Vnoučata jsem neviděla už dva roky. Sestra mi zemřela nedávno, manžel už před patnácti lety. Jsem sama a čím jsem starší tím více si uvědomuju, že nemám nikoho, koho bych mohla požádat o běžnou pomoct. Takže sice mám rodinu, ženaté syny a pět vnoučat, ale je mi to k ničemu. Nemůžu přece po nich chtít, aby všeho nechali a přijeli se o mě starat. A stejně tak je nepředstavitelné, abych se ve svém věku stěhovala k nim,“ vypráví.
„Výzkumy ukazují, že počet dětí nemá vliv na to, jestli je pak o člověk ve stáří postaráno. Nejvíce si to zpravidla takzvaně odskáče některá z ženských příbuzných, většinou dcera nebo snacha. Jde spíše o to, jestli má člověk štěstí, že má v rodině někoho obětavého, než o to, jak početná jeho rodina je. Při dnešních zvyšujících se vzdálenostech mezi lidmi, kdy se děti rozprchnou do světa a lidé vidí vnoučata jen přes Skype, tento problém s osamělostí a nedostatkem pomoci budou řešit i lidé, kteří děti mají,“ míní socioložka Vidovičová.
Každopádně to zatím vypadá, že model, kdy je babička obklopena početnou rodinou, budeme časem znát jen z historických knížek.