Mezi nejznámější případy patří ten, který byl zaznamenán v Argentině. Když tam jistý muž zemřel, jeho psa se ujali příbuzní. Pes jim však utekl. O týden později jeli položit kytku na hrob a objevili tam ztraceného pejska. Znovu ho odvezli, on jim znovu utekl. Seděl opět na hrobě. Takto na něj chodil šest let. Mezitím se vracel k příbuzným, občas někam odběhl, ale šest let ho jeho noví majitelé objevovali na hřbitově na stejném místě, šest let dostávali od různých lidí zprávy, že pes tam opět sedí.
Ve skotském Edinburghu stojí socha pejska. Je tam na počest Bobbyho, který prý v polovině devatenáctého století chodíval sedět na hrob svého pána plných čtrnáct let. Stal se tam legendou, ten příběh se tam vyprávěl z generaci na generaci, až to skončilo sochou jako symbolem psí věrnosti.
Také Japonci mají svého hrdinu. Legendární se tam stal pes jménem Hačiko, který patřil japonskému učiteli. Pes chodíval se svým pánem na nádraží, pán nastoupil do vlaku, odjel do práce a pes se vrátil domů. A pak se zase odpoledne vždy ve stejnou dobu na nádraží vrátil, počkal, až pán přijede, a společně šli domů. Když pán zemřel, pes takto chodíval na nádraží dál, každý den. Dokonce byl pak podle tohoto příběhu natočený film.
Nedávno bylo na sociálních sítích hojně sdíleno video z Číny, na kterém je vidět, že pejsek chodí několik dnů na stále stejné místo k silnici. Vyšlo najevo, že tam před časem zemřela jeho paní. Pes se nedal odchytit, nedal se přilákat na dobroty. Prostě vždy odběhl a pak se tam zase vrátil.
Veterináři a kynologové se nemohou shodnout v tom, zda má psí truchlení nějakou dobu stejnou pro všechny nebo jde o individuální proces, který je u každého pejska jiný. „Obvykle se mluví o době tří měsíců, po kterou pes truchlí po svém pánovi, ale samozřejmě záleží, jaký vztah spolu měli, na povaze psa. Každý je jiný,“ říká veterinář Alexander Skácel.
Mnozí lidé, kteří v rodině nebo své blízkosti prožili případ, kdy někdo zemřel a zůstal po něm pes, vědí, že je možné, že pes přestal jíst, spát, dostal se do stavu, kdy s ním bylo nutné jít na veterinu. Jinými slovy, trpěl žalem. To, že psi jsou schopni cítit obrovský smutek ze ztráty blízkého člověka, tvrdí i Rupert Sheldrake, autor knihy Váš pes to ví, který se řadu let věnuje zaznamenávání takzvaně neuvěřitelných a neobjasněných schopností zvířat a je v tomto oboru považován za světovou špičku.
„Psi se často trápí žalem a projdou si něčím, co se velmi podobá lidskému truchlení. Někteří ztrácejí vůli k životu a zahynou. Jsou známy i případy, kdy psi zřejmě spáchali sebevraždu skokem z okna nebo pod auto,“ tvrdí Sheldrake ve své knize. Řadu let sbírá příběhy, které mu píší lidé, jež se setkali ze zajímavým chováním svých zvířat. „V databázi máme přes sto případů, v nichž psi na dálku reagovali na nehodu nebo smrt svého lidského společníka. Následky smrti nebo krizové situace nejsou zrovna témata, která by bylo možné snadno experimentálně zkoumat. Po nikom totiž nemůžete chtít, aby si pro vědecké účely způsobil nehodu nebo zemřel v libovolně stanoveném čase, aby bylo možno pozorovat reakci jeho zvířete. Jsou to tedy vzácné důkazy, které pocházejí ze spontánních případů,“ vysvětluje. V knize popsal i dojemné případy, kdy zvířata projevovala známky smutku nebo byla vyděšená a pak vyšlo najevo, že ve stejnou dobu se jejich blízký člověk dostal do život ohrožující situace, byl zraněný nebo zemřel. A tak na mnoha místech na světě se dají objevit pomníčky, nad kterými se tají dech.
Jeden takový je například u přehrady v Derbyshire ve Velké Británii. Postavili ho tamní obyvatelé, složili se na něj a je na něm tento nápis: Na památku oddané Tip, fenky ovčáckého psa, která zůstala u těla svého zesnulého pána Josepha Tagga na blatech Howden Moor celých patnáct týdnů, od 12. prosince 1953 do 27. března 1954. Připomíná smutný příběh, kdy hajný Tagg zmizel na pochůzce i se svou fenkou. Záchranáři je nenašli, počasí bylo velmi špatné, kraj celý zasněžil. Až za více než tři měsíce muže našli mrtvého. U něj ležela jeho fena. Vychrtlá, velmi zubožená, ale živá. Neopustila ho. Dožila pak u jeho příbuzných a stala se jedním ze symbolů psí věrnosti a lásky.
Chovatelé psů proto velmi často upozorňují, že by si lidé při rozhodování pořídit si pejska, měli myslet i na tyto krajní, nejhorší situace, které mohou nastat. To znamená například nepořizovat si psa ve velmi vysokém věku, kdy je prostě vysoce pravděpodobné, že je pes přežije. Přesněji, že by v takových případech měli mít jistotu, že se o něj někdo blízký či příbuzný postará. V takových případech je dobré psa nefixovat na jednu osobou, ale vytvořit mu rodinné prostředí, větší smečku, ve které má více blízkých osob. Aby, pokud jednou bude truchlit, měl nějakou oporu a neskončil nešťastný a osamocený v útulku.
Hana Charvátová pro i60