Padák v roce 2002 (soutěž)

Nemám ráda moc dlouhé články, ale tento jsem si přečetla úplně celý a držím Vám pěsti! Já naštěstí byla bez práce a na ÚP pouze 9 měsíců a naskočila rovnou do předčasného důchodu, takže už nic hledat nemusím.

Ať se vše v dobré obrátí.

Též jsem se zájmem četla Vás příběh paní Evo, štěstí, že máte manžela, být sama,asi by to bylo zlé. Starší generace není zvyklá chodit na Úřad práce, je to pro ni ponižující. Držím Vám palce, ať je to příběh s dobrým koncem, to znamená. ať najdete práci, ktera5 Vás bude bavit a přeji vše dobré.

Patřím k těm, kteří měli to štěstí, že odešli z práce dobrovolně, v rozumný čas a ještě z důvodu, že chtěli dělat něco jiného. Ale zažila jsem dobu, kdy se v armádě začaly výrazně snižovat stavy a pochopitelně to hodně postihlo občanské zaměstnance, tedy i vojenský archiv. A to těsně po povodni, která archiv hodně zasáhla a musely se ošetřovat poškozené spisy, navíc se už rozjížděl zájem o genealogii a v rakousko-uherské armádě sloužil téměř každý předek, takže k nám chodily až tisíce žádostí o vyhledání dokumentace. Nicméně tehdejší ředitel nelítostně propustil řadu žen, všechny 40 - 50 let. Dovedu se vžít do Vaší situace, být najednou bez práce. Já když jsem jednou zkusila jen jako přívýdělek oslovit nějakou agenturu hledající lektory němčiny (byla jsem původně učitelka jazykové školy) a uvedla jsem svou praxi s němčinou a různá vysvědčení, ani se nenamáhali mi odpovědět. Přitom tam učil kdejaký student. Zkuste si představovat, co byste chtěla dělat, co by Vás těšilo. Tak si třeba práci přivoláte, i když tomu mnozí nevěří.

Mně článek zaujal, vůbec mi nevadila jeho délka. Vylíčila jste své pocity paní Evo velice hezky, úplně jsem se do Vaší situace vžila. Přestože já žádnou podobnou zkušenost nemám, dokáži pochopit, jak je to pro člověka v takové situaci těžké. Nevzdávejte se, věřím že se vše v dobré obrátí.. Eva Bertice

Kdo nezažil, neuvěří. Ano je to hnusný pocit nemít práci. Ale ono se to určitě obrátí k lepšímu. Chce to vydržet a neztrácet naději a optimismus.

Na mne je to moc písmen, nečetla jsem všechna. O depresi něco vím. Dostat výpověď musí být hodně nepříjemné. Já jsem odešla z práce dobrovolně o dva roky dřív. Paráda.

Jako bych to psala já. Tohle se mi v roce 2002 dělo taky. Možná, kdybych věděla, co mě čeká v budoucím zaměstnání, nebyla bych se tenkrát tak radovala. U vás to jsou deprese, u mně to byla rakovina, způsobená strachem a šikanou v práci. Jeden ze šťastných dní mého života byl ten, kdy jsem dala ze dne na den výpověď a odešla do invalidního důchodu. A od té doby jsem celkem spokojená. :-)

Je to sice delší, ale žádná věta v příspěvku není navíc. Poutavě jste popsala všechny pocity, které nás zaplaví při ztrátě zaměstnání, kdy vidíme vše beznadějně a černě.

Moc dlouhé.