Příkladů má každý ve svém okolí hodně. Paní Marta se kamarádí s Janou, ale přestala se stýkat s Renátou. Všechny jsou bývalé kolegyně z práce, scházely se i v penzi. Jenže Renáta má syna velmi úspěšného podnikatele, který jí platí luxusní dovolené a postavil jí pěkný domek. Renáta si může v poslední době dovolit více, než Marta a Jana, které mají velmi malou penzi. Martě to vadí. Není to závist, je to prostě jiný životní styl. „Renáta mi telefonuje, ať s ní jedu na týden do Alp, že tam má pronajatý penzion. Jenže já si nemůžu dovolit ani to, že mě tam nechá zadarmo. Nemám ani na placení si tam jídla, na výlety a nechci se od ní nechat zvát. Také se v poslední době neshodujeme, co se týká politiky. Ona je velmi pravicově zaměřená, nenávidí současného prezidenta. Když jsem jí řekla, že jsem ho volila, odpověděla, že nezná nikoho jiného, kdo ho volil a že nikdy nevěřila, že by mohl zvítězit. Já zase ve svém okolí mám většinou lidi, kteří ho volili a říkají, že neznají nikoho, kdo by dal hlas protikandidátům. Někdy si s Janou říkáme, že Renáta žije v úplně jiném světě než my, stýkáme se čím dál méně a nemáme si moc co říct,“ vypráví Marta.
Typický příklad života v sociálních bublinách. Takto je popsal sociolog Jan Hartl: „Člověk si z okruhu svých známých vybírá lidi, kteří jsou mu podobní a to vědomě i podvědomě. Když si tedy chcete najít nějakého člověka, který oponuje vašim názorům, stejně si vyberete z toho možného výběru někoho, kdo vám imponuje či je pro vás z té skupiny nějak typický.“
Výsledkem je, že lidé velmi často ve svém okolí nemají ty, kteří jim oponují, kteří jsou jiní, kteří by k jejich názorům či chování byli kritičtí. „Mám jednu dávnou kamarádku, která žije ve Spojených státech. Jezdí sem zřídka. Kdykoli přijede, uvědomím si, jak je jiná než okruh lidí, ve kterém žiju,“ vypráví pětasedmdesátiletý Libor. A pokračuje: „Klidně se mě při poslední návštěvě zeptala, jakou stranu volím a pak mi snesla desítky perfektních argumentů, proč je to dobře a proč špatně, protože se o situaci v naší zemi zajímá. Byl to kritický pohled odjinud, s nadhledem, úplně jiný, než když se s kluky od nás ze vsi stále ujišťujeme, že ten či onen politik je lump a že všichni kradou. Ona jediná mi říká věty typu: myslím, že se mýlíš, v tomto nemáš pravdu, jsi pod vlivem špatných informací a podobně.“
K vytváření sociálních bublin výrazně přispívají sociální sítě. Lidé se například na Facebook přidávají do přátel především lidi, se kterými mají stejné názory, stejné zájmy, se kterými se navzájem chválí, lajkují. Ubezpečují se navzájem, že jsou skvělí a vytvářejí si tak svůj vlastní svět.
„Sociální bublinu můžeme vnímat jako neviditelnou a téměř nepropustnou hranici mezi částmi společnosti, které se odlišují kulturně, sociálně nebo politicky. Taková bublina zamezuje oboustranné výměně informací a vytváří dojem, že naše vlastní okolí reprezentuje celé společenské spektrum,“ uvedl politolog Miloš Gregor, jeden z autorů knihy s názvem Nejlepší kniha o fake news.
Nejde jen o politiku, ale o životní styl. Paní Olga se ráda dívá na seriály. Dává si Ulici, poté Ordinaci, zná všechny herce, dějové linky, baví ji to. Její sousedka jí nedávno řekla: „Bože, jak na to můžete koukat? Neznám nikoho, kdo by se na ty hlouposti díval. Mám hodně přátel, opravdu, ale nikoho, kdo by sledoval televizní seriály.“
Olga na to: „To je zvláštní, já zase neznám nikoho, kdo by se nedíval. Někdo na každý díl, někdo občas, ale všichni mí známí znají ty herce a zhruba vědí, co se tam děje. Asi je nás hodně, když to pořád vysílají a má to tak velkou sledovanost.“
Vypadá to jako bezvýznamná věc, ale psychologové a sociologové varují, že život v sociálních bublinách je člověku ku škodě. Ztrácí pojem o potřebách a problémech lidí, kteří žijí jinak. Je to podobné, jako když někdo dá dítě do elitní školy, ve které se nedostává vysvědčení, jen slovní hodnocení učitelů o tom, jak je dítě úžasné. No bodejť by nebylo, když tam za něj rodiče platí desítky tisíc. Dítě žije v krásné bublině, v iluzi, že všechny ostatní děti jsou úžasné, šikovné a mají spoustu krásných hraček. Pak se dítě náhodou ocitne na hřišti na sídlišti a diví se, proč mu jiné dítě hračku vzalo a další ho praštilo kyblíkem po hlavě. Je v šoku, neví, co s tím, neumí se bránit. Nikdo mu doma nevysvětlil, že děti mohou být i špinavé a zlobivé, že v životě je občas třeba zabojovat.
Politolog Miloš Gregor ve své knize jako typický příklad toho, kam vede život v bublinách, uvedl situaci po první přímé prezidentské volbě. Zmiňuje, jak příznivci Karla Schwarzenberga říkali: Neznám nikoho, kdo by chtěl volit toho druhého, naše vítězství je jisté. Říkali to hodně lidé z Prahy, lidé mladí. Jenže kdyby se jeli ve stejnou dobu poptat do odlehlých částí země a ptali se i lidí dříve narozených, slyšeli by, že mnozí z nich chtěli volit Miloše Zemana. A ti by zase říkali, že neznají nikoho, kdo preferuje jeho protikandidáta.
Sociální bubliny totiž v lidech vytvářejí dojem, že tak jako uvažují oni, uvažují i všichni ostatní. Není to pravda, uvažují tak lidé, se kterými se stýkají. Tak proto je dobré nikoho neodsuzovat a zajímat se o to, co si myslí i ti, kteří nám připadají úplně jiní.
