Šestasedmdesátiletý Josef až do svých pětasedmdesáti pracoval. Skvěle ovládá němčinu, takže měl hodně příležitostí dělat překladatele pro různé firmy v jeho okolí. Měl hodně kontaktů, takže hodně práce. Jenže jeho žena těžce onemocněla. Několik let bojuje s nádorovým onemocněním, k tomu se ještě u ní začala projevovat demence. „To, co jsem dříve nevnímal nebo spíše vnímat nechtěl, vypuklo naplno. Já nad těmi projevy zavíral oči. Býval jsem hodně v práci. Evička mezitím doma občas vyvedla něco divného. Nechala puštěný plyn nebo třeba vyházela z okna všechny květináče s kytkami. Komunikace s ní byla rok od roku horší. Pak jsme se dostali do fáze, že už sama doma být nemohla. Zpočátku jsem si myslel, že budu překládat dál, z domova, ale nešlo to. Už potřebuje neustálou pozornost a péči. Navíc musím vařit, udržovat domácnost. Na práci nemám čas, stal ze mě zdravotník a muž v domácnosti,“ vypráví Josef. Jeho Eva je o tři roky starší než on a její stav se výrazně zhoršuje.
„Vždycky ji na chvíli hospitalizují, pak mi ji zase pošlou domů a tak pořád dokola. Už není schopna udržovat základní hygienu, musím ji i krmit,“ vypráví Josef.
Žijí v malém domku na okraji Ostravy. Hodně mu pomáhají sousedé, kteří mu vozí větší nákupy, případně mu dávají k dispozici své auto. Oni jediní si uvědomují, jak razantně se Josefův život změnil. Muž zvyklý na společnost a prestiž v práci tráví veškerý čas udržováním domácnosti a péčí o ženu, která se už nehýbe a navíc se s ní už téměř nedá komunikovat. Josef zatím stále odmítá, že by Evu umístil v nějakém zařízení. Jeho dcera se už sice o takové možnosti informovala, ale v žádnémv okolí nyní není volné místo.
Josefovi sousedé říkají, že na něm vidí, jak se ničí. Že o tom, co prožívá, nemluví. Nikam nechodí. Jen ho vidí, jak si vždy večer sedne do dílny, otevře si láhev piva a kouká do zdi. Trápí se, ale svými pocity nechce nikoho z okolí zatěžovat.
Podobné případy zná psychiatrička Tamara Tošnerová, jež některé popsala ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta. „Obecně řečeno, pomoc ze strany mužů bývá věcnější, méně emocionální, klidnější než u pečovatelek. Respektive muži si nestěžují, o svých prožitcích nemluví,“ říká.
Nicméně upozorňuje na skutečnost, že u žen pečovatelek se velmi často časem rozvine deprese. A pokud člověk starající se nepřetržitě o těžce nemocného partnera, u nějž není naděje na zlepšení stavu, odmítá pomoc, řítí se sám do velkých problém. „Čtyřiadvacetihodinová služba pro jednoho pečovatele je likvidační, pomoc je potřebná a nezbytná,“ tvrdí psychiatrička. Má na mysli jednak pomoc příbuzných, ale hlavně také využití různých pečovatelských a zdravotnických služeb.
Dříve bylo běžnější, že páry tvořily mladší ženy a starší muži. Takže je více případů, kdy muž zemře dříve nebo je v poslední fázi života v horším zdravotním stavu než jeho partnerka. Ale pokud jde o případy, kdy jsou partneři stejně staří nebo je muž mladší, je možné, že tím silnějším a zdravějším jednou bude muž. Zkrátka, že žena bude potřebovat pomoc, péči. A on bude tím, kdo je schopen a ochoten ji poskytnout.
Říká se, že ženy zvládají péči o nemocné partnery lépe, protože se tak nějak předpokládá, že ženě je role pečovatelky bližší. Může to tak být, ale samozřejmě nemusí. Ne každá žena v sobě tuto schopnost najde. Některá to zvládá skvěle, jiná to prostě nezvládá vůbec. A podobné je to s muži. Přestože takzvaně tradiční model domácnosti dříve muže pasoval do role toho, o koho se partnerka stará, ve vysokém věku se mnohdy ukáže, že muž pečovatelskou roli zvládá výborně. Třeba ho to stojí neuvěřitelné usilí, ale nestěžuje si, nesvěřuje se, nehledá pomoc. Prostě bere jako samozřejmost pomoci milované osobě, se kterou prožil celý život nebo jeho podstatnou část.
„Rodinní pečující si zaslouží podporu a úctu. Větší medializace této problematiky by také pomohla. Přidala by pečujícím na sebevědomí. A neměla by být sentimentální, ale věcná,“ podotýká Tamara Tošnerová.
V jedné rodině se nedávno hodně řešilo, že si pětapadesátiletá Blanka našla o sedm let mladšího muže. Nejdříve to vypadalo na nezávazný románek, ale koncem loňského roku se vzali. Blanka často slyší věty typu: Nemáš strach, že mu jednou budeš připadat stará? Co až zestárneš, až přestaneš pracovat a mít peníze na běhání po salónech krásy, myslíš, že o tebe ještě bude stát? Co když ti bude chodit za ženskými? Ty budeš v penzi a on ještě bude pracovat, takový život vám přece nemůže fungovat….
Blanka na všechny tyto nepřející řeči reaguje předem vymyšlenou odpovědí: Vzala jsem si ho s jasným cílem, abych měla někoho, kdo se o mě na stará kolena bude starat. Je zdravý, silný, takže je vysoký předpoklad, že jednou doma nebudu mít nemohoucího dědka, ale naopak nemohoucí babka budu já. A chlapec se pak bude muset snažit.
Většinou tou odpovědí šokuje, každopádně tak neomalené dotazy většinou ustanou. No jo, dělá si z nás legraci, říkají lidé. Ale co když má vlastně pravdu?
