Fyzická atraktivita hraje ve vnímání lidí velkou roli, byť se většina lidí shodne v tom, že není to nejdůležitější. Není, samozřejmě, že není. Nicméně krásy, půvabu, přitažlivosti si lidé všímali odedávna a všímají stále.
Pětapadesátiletá Monika se seznámila s o pět let starším mužem. Začali se scházet, rozumějí si, je jim spolu dobře. „Mami, co to bylo za dědka?“ zeptala se jí dcera, která ji viděla s přítelem sedět v kavárně. „To byl můj přítel. Máš pravdu, že bych vás měla seznámit. Domluvíme se, pozvu vás všechny na večeři, popovídáme si. A nech si ty řeči o dědkovi, je mu šedesát.“
„To snad nemyslíš vážně. Nejde o to, kolik mu je, ale jak vypadá. Vždyť vypadal menší než ty, má břicho, brejle. Prostě ošklivý dědek.“
„Je to můj dědek, tak si nech ty komentáře. Já taky nekomentovala ty tvoje uhrovité hubené mladíčky, se kterými jsem tě kdysi potkávala. No a že by byl tvůj současný nějaký krasavec se taky říct nedá.“
Máma s dcerou se nakonec své debatě zasmály. Monika přivedla kamaráda domů, dcera si s ním začala rozumět a to, jak o něm zpočátku mluvila, je jejich společným tajemstvím, které mu nikdy neřeknou.
Fyzická atraktivita je věc, které si u jiného člověka všímáme na první pohled. Podle toho, jak kdo vypadá, působí na okolí, ostatní si ho zařazují do škatulek a chovají se podle toho k němu. „Jedním z prvních aspektů při vnímání tváře je to, zda se nám líbí, přitahuje nás nebo nás naopak příliš nezaujala, či nás dokonce odpuzuje. Přestože se tím, co dělá krásnou tvář přitažlivou, zabývaly generace badatelů a umělců z různých perspektiv, bylo by velmi odvážné tvrdit, že máme vyčerpávající odpověď,“ uvedl antropolog Jan Havlíček, spoluautor knihy Lidský obličej. Je to jedno z děl, které se snaží rozklíčovat záhadu čím to je, že někdo připadá většině lidí krásný, zda existuje nějaké měření krásy a atraktivity a zda se její vnímání v dějinách měnilo.
Dříve se vědci přikláněli k názoru, vnímání atraktivity lidské tváře je ryze subjektivní záležitost. Zatímco jedna žena jednomu muži připadá nádherná, druhý by se za ní neotočil. Zmiňovali i skutečnosti, že zatímco v jedné zemi a v jedné době byla považována za ikonu žena kyprá a statná, v zemi jiné či v době jiné byly opěvovány dívky štíhlé, éterické.
„Od 80. let minulého století se ale začaly hromadit údaje o tom, že co se tváře týče, lidé z různých sociálních skupin, různého věku i rozdílných etnik se poměrně dobře shodnou na tom, jaké tváře považují za atraktivní a jaké je příliš nezajímají,“ uvedl Jan Havlíček s tím, že vědci se čím dál více přiklánějí k názoru, že je hodnocení toho, kdo je přitažlivý a kdo ne, podmíněno především biologickými faktory. Jinými slovy, že už od narození máme nějak dáno vnímání toho, co je takzvaně hezké. V knize Lidský obličej jsou zmíněny experimenty, při nichž se ukázalo, že kojenci mají tendenci dívat se delší dobu na tváře lidí, které dospělí považují za atraktivní. „Protože se nedá očekávat, že by tak malé děti byly ovlivněny módou či místními představami o atraktivitě, zdá se, že se již rodíme s jakousi hrubou představou o tom, co je na tvářích přitažlivé,“ uvedl Jan Havlíček a další autoři.
Zkrátka, existuje něco jako ideál krásy, byť se v různých dobách a prostředích mění móda, styl a tedy i názor na to, kdo a co je hezké a kdo a co ne. A my to tušíme už jako malé děti.
Zkoumání vnímání atraktivity lidských tváří přineslo řadu zajímavých poznatků. Například se vědci věnovali i tomu, nakolik lidé hodnotí jako atraktivní sami sebe a zda to má vliv na výběr partnerů. Zjistili, že když ženám ukazovali snímky jiných žen, které splňovaly všeobecné představy o kráse, dotyčné pak samy sebe označovaly za málo přitažlivé. Naopak, když si ženy prohlížely snímky žen, o nichž by většina lidí řekla, že rozhodně ideály krásy nesplňuje, dotazované ženy si pak připadaly výrazně atraktivnější a ukázalo se, že se jim výrazně zvedlo sebevědomí. Ukázalo se tedy, že vnímání atraktivity se mění podle situace a podle toho, mezi jakými lidmi se pohybujeme.
Vlastně se tak potvrdilo, že přestože se zřejmě rodíme s jímž daným vnímáním toho, co je všeobecně považováno za krásné a co ne, není dobré tomu podlehnout. V životě se totiž každý může dostat do situace, kdy jeho vnímání atraktivity projde vývojem. Dívka, která si připadá průměrná, může získat pocit, že je vlastně úplně nemožná a ošklivá, pokud třeba bude pracovat jako produkční soutěže Miss a každý den se setkávat s dívkami všeobecně hodnocenými jako mimořádně krásné. Přestože je také půvabná, začne si připadat nedostatečná, ba třeba ošklivá. A stejně tak dívka, která zvítězí v oblastním kole Miss a pak se neumístí v kole celostátním, může podlehnout pocitu, že je naprosto nedokonalá, nemožná, nepřitažlivá. Na druhé straně, žena, která celý život slyší narážky na to, že má velký nos a nadváhu, může v padesáti potkat chlapíka, kterému bude připadat úžasná a taky jí to bude říkat. A tak dotyčná získá sebevědomí a může si ve výsledku připadat více žádoucí, než ta Miss, která neuspěla ve vrcholné soutěži.
Ostatně antropologové mají jasný závěr: Lidé se velmi často shodnou na tom, jaká tvář jim připadá atraktivní a jaká ne. Platí to však jen do určité míry a různí lidé mají různé preference.