Dovolená v Jugoslávii

Tak to vám mohu potvrdit. O své cestě do Jugoslávie jsem napsala ve svých dřívějších článcích. Moje dovolená byla v roce 1967.

Byly to trampoty, někam ven se dostat. Jsem šťastná, že je vše jinak a mladí opravdu mohou svobodně vycestovat a vzdělávat se, kde chtějí.

Stávaly se i dost nepěkné věci. Jedna rodina s malými dětmi ze sousedního paneláku na sídlišti se chystala taky do Jugoslávie. Na 14denní letní pobyt měli opravdu hodně sbaleno: velkou káru věcí za autem. Někomu ze sídliště se to asi zdálo moc, a tak je udal, že chtějí emigrovat. Měli z toho pak léta nepěkné oplétačky s úřady. I to se bohužel dělo.

Ano Danko R. Ale bylo nám málo a byl to prostě FIČÁK. Škoda že nemám fotky.

Byl to úplně jiný život, ty pocity nám nikdo nevezme a nikdo z další generace nepochopí ....

No to cestování nebylo jednoduché.

Kdo nezažil to "dobrodružství" s výjezdem a devizovým příslibem a mraky razítek, tak neví co to bylo. Já vyjela prvně do zmíněné Jugoslávie. A ta radost, když se nám vše podařilo a mohli jet autobusem od Čedoku, to bylo něco nádherného. Cesta šílená, spali jsme na zemi mezi sedadly, ale byli jsme tak natěšeni, no co mám psát. A poprvé v životě u moře a ještě celých 14 dní, bylo prostě to nejlepší, co jsem si mohla k dvacátým narozeninám přát.

V ČB, kde jsem pracovala, jsem neměla šanci získat devízový příslib.Mladým to přeju, že dnes můžou jezdit, pracovat venku nebo studovat. Ve mně zůstal dodnes při odbavování nebo přejezdu hranic stísněný pocit, že mě celníci nepustí, že jsem nějaká podezřelá. Už se toho asi nikdy nezbavím.