Jít
FOTO: autorka

Jít

20. 2. 2019

Volně navazuji na svůj první příspěvek do této soutěže  Jít či nejít. Rozhodla jsem se pro „jít“, ale když už jsem podala výpověď, byl vydán stop stav a za mě se nemohl nikdo přijmout. Tak jsem byla požádána, abych ještě zůstala. Ve snaze organizaci vyhovět jsem tedy výpověď zase stáhla. Práce jsem měla  nad hlavu, ale satisfakcí bylo, že jsem k platu pobírala už i důchod. Stop stav za pár měsíců pominul a já jsem začala váhat, zda moje rozhodnutí bylo správně. Představa, že budu muset vyjít pouze s důchodem, začala být černou můrou. Ovšem čekalo mě ještě pár dnů dovolené.  V Rakousku,  pod alpskými velikány a nekonečným  nebem  jsem najednou pocítila, že již potřebuji svobodu a volnost.  Příroda a dlouhé túry jsou k takovému rozhodnutí dobrou motivací. Nějaká neznámá síla  mě donutila hned večer napsat výpověď a poslat ji cestou z Rakouska domů z pošty v Českém Krumlově. Asi abych si to náhodou ještě nerozmyslela.

Když už se ale člověk začne zaobírat myšlenkou, že je čas odejít do důchodu, měl by mít představu o tom, co vlastně bude dělat. Najednou bude mít hodně času, osvobodí se od každodenního pracovního kolotoče a nebude prožívat stres z nahromaděných úkolů. Může se směle vrhnout na hromadu knih, co měl v plánu přečíst a ty teď leží nedotčené na poličce, může prožít většinu volného času na zahradě a zvelebovat ji, může cestovat, může se toulat přírodou, může hlídat vnoučata, prostě nabízí se celá škála dalších činností, na které zaměstnaný člověk nemá tolik času, kolik by si představoval, a svým koníčkům se může věnovat spíš jakoby za odměnu. Těžko někdo  plánuje, že se bude jen koukat z okna nebo krmit holuby, i když proti gustu žádný dišputát.

Ani u mě to není jinak. Vždy jsem měla blízko k jakémukoliv  tvoření a hlavně k ručním pracím. Kdysi dávno mě babička naučila šít, plést a háčkovat. Jako malá jsem  vytvářela oblečky na panenky, jako velká jsem šila, pletla a háčkovala na svoje děti, protože v té době nebylo absolutně nic k sehnání. O nápady nebyla nouze, a tak například staré rifle posloužily k výrobě kšiltovky, které dal punc originality vypáraný značkový štítek z jiného obnošeného kusu. Šilo se z praporoviny, pletlo se ze všeho  z čeho to jen šlo, tenkrát to byla recyklace v tom pravém slova smyslu. Pak přišla revoluce, objevily se první sekáče, pak se objevily i krásné věci na děti i dospělé a ruční práce se někam vytratily, najednou na ně nějak nezbýval čas a také toho nebylo zapotřebí.

Teď ale přišla ta pravá chvíle!  Vyštrachala jsem háčky, dokonce mi zbyly ještě nějaké po babičce. S láskou jsem je pohladila  a zkusila jsem vytvořit pár řádek čehosi. Krátké sloupky, polosloupky, dlouhé sloupky, to se snad ani zapomenout nedá. A tak se vracím do dávných let a háčkuji. Najednou mi od háčku odpadne celkem roztomilý medvídek. Zkouším dalšího a díky sociálním sítím zjišťuji, že nejsem sama, kdo takového koníčka má. S údivem zjišťuji, co vše se dá uháčkovat, na co vše se dá sehnat kvalitní návod, a také zjišťuji, jak úžasný materiál se dá v dnešní době sehnat.  Kdysi moje babička a její kamarádky seděly v létě na zahradě pod stromem a pletly a háčkovaly, přitom stihly probrat všechny novinky. V zimě zase měly takové večery, kdy se scházely a při čaji nebo punči vytvářely ponožky či teplé svetry.  Dnes nevím o žádné kamarádce, která by měla stejného koníčka, a tak mám kamarádky, se kterými si vyměňujeme zkušenosti, na facebooku. Žasnu nad každým novým návodem a nestihnu je ani tisknout. Natož realizovat. Až budu úplně seschlá stařenka, můžu je předat dceři se slovy : „Tohle vše jsem ti chtěla, dcero moje,  udělat“.
Háčkuji každou volnou chvilku, u televize, na zahradě, při čekání na cokoliv, prostě, kde se jen dá. Háček a kus klubíčka mám vždy při sobě. Háčkování mě vážně  pohltilo, je to báječný relax, uklidňuje to, jen si pak musím trochu protáhnout záda. No, trochu dost. Přeci jen nelze uháčkovat vše, co vidím, a tak  jsem se, asi z nostalgie, zaměřila na panenky a medvědy. Je to báječný pocit, když se mi z barevných  klubíček pomaličku krok za krokem narodí méďa či panenka. A ve finále mám pro někoho blízkého, o kom vím, že to dokáže ocenit, zcela originální dárek. Však se podívejte a posuďte sami.

Původní úkol, že  můj život čerstvé důchodkyně začne důkladným úklidem bytu, mám tak nějak na háčku.  Budu muset udělat nějaká opatření, aby mi zbyl čas také na jiné aktivity, neboť na háčku prý může vzniknout i závislost.   

 

 

Soutěž pro nováčky II.
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Haltufová
Je pravda, ze vetsina mladych divek bere tyto rucni prace za ztratu casu. V lete jsem cekala na autobus, sedela jsem na lavicce a hackovala. Zastavili se u me dva mladici, tak 15-16 a s udivem se ptali : " Je, pani, co to delate?" Tak jsem jim to vysvetlila a svete div se, poslouchali s neskryvanym zajmem
Marie Ženatová
Promiňte, píši opravu - do internátní školy...
Marie Ženatová
Díky za hezký článek i nádherné figurky. Připomenula jsem si tím také jak moc jsem dříve šila, pletla, háčkovala, drhala a dělala jiné ruční práce - měla jsem v kroužku ručních prací i mnohé děti, které jsem učila. V poslední době jsem naučila plést vnučku, která studuje na gymplu a také už vytváří nádherné věci - je už daleko lepší než já. Ptám se jí - kolik vás ve třídě plete? Jen dvě... Když já jsem chodila na střední školu, tak jsme pletly všechny až na dvě. Takže svět se úplně změnil. Dříve když jsem jezdila do inernátní školy vlakem, tak jsme tam všichni hodně pletli, povídali i se hodně nasmáli - dnes už tato činnost ve vlacích není vidět. Mladé lidi ve vlaku vidím jen tak, že mají v ruce tablet nebo chytrý telefon a v uších sluchátka...
Olga Štolbová
Krásný koníček a úžasné figurky. Háčkovat jsem se nikdy nenaučila, a teď už velmi špatně vidím. Jsem ráda, že občas něco přečtu. Díky za příjemné počtení. ♥ *****
Eva Mužíková
Paní Evo, máte krásného koníčka.
Zdenka Soukupová
Když byly děti malé a chodila jsem do práce, tak jsem také jim i sobě pletla svetříky; sem tam něco ušila, dokonce jsem si troufla i na zimní bundu a oteplováky. Kde jsem na to tehdy vzala čas, to dodnes marně luštím. Ale myslím, že problém je v tom, že si dnes neumím poručit a říct: tak a dnes začneš! Evo, nepolevujte, je to krásný koníček.
Soňa Prachfeldová
Je to ohromné uspokojení, když pod rukama vznikají takové pěkné věci. Dříve jsem též pletla na děti ,háčkované dečky ,ale co jsem v důchodu ,nemám na to vůbec čas. Moje švagrová také umí snad vsechno, od háčkování ruznych figurek,, po tvoření krásných ozdob na krk a ruce.Paní Evo, spokojené užívání důchodového věku.
Zuzana Pivcová
Ano, jakákoliv činnost, která člověka baví a dělá ji s potěšením, mu pomůže vyplnit období následující po ukončení dlouholetého zaměstnání. Dnes je taková doba, že je k dispozici opravdu řada informačních zdrojů a zájmových institucí, takže nikdo nemusí sedět doma a plakat, jak je opuštěný. Napsala jste to moc hezky.
Dana Puchalská
Paní Evo, máte moc hezkého koníčka. Já mám už 2 roky v košíku" rozdělaný " ubrus a nejsem schopná do dodělat. A to jsem si umínila, že ho v penzi dodělám. Nějak není čas.
Věra Lišková
Krásné panenky a medvídek, máte šikovné ruce. Já jsem v důchodu necelý rok, na ruční práce nemám trpělivost a také se vymlouvám na oči, že už tak dobře nevidím.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.