Novopečený výpravčí Frantík Rendl byl odeslán jako substitut do malé stanice na trati Brno - Havlíčkův Brod. Jezdilo se první, druhá. Klid a mír. To ale pouze v noci. Na denní směně sužovaly zaměstnance těžké výluky. Trať byla v přestavbě. Ve stanicích bylo provizorní zabezpečovací zařízení. Provizoriem trpěly také staniční budovy. Byly to jakési baráky účelově nevzhledné. Ve stanici přivítali zaměstnanci náhradníka vlídně. A tu se poprvé Frantík setkal s divnými mezilidskými vztahy.
Sám nekonfliktní člověk najednou narazil na něco nečekaného. Sloužili zde dva kmenoví výpravčí Milan Šanda a Leopold Štok. Oba byli vlídní a veselí kumpáni. Byli k zulíbání, ale každý zvlášť. Vypadali jako Laurel a Hardy. Nebyli to ale komici a kamarádi..Tito dva pánové se totiž k smrti nenáviděli a dělali si naschvály.
Milan Šanda byl růžolící tlouštík a zavilý myslivec. Chodil v tyrolském kloboučku se štětkou a to i v uniformě! Klobouček sundával akorát při průjezdu vlaku. Polda Štok jej nazval Duchem první republiky. Tak prý byla bohatá a boubelatá. Šanda zase nazýval kolegu Smrťákem, po shlédnutí filmu Dařbuján a Pandrhola. Štok byl totiž vysoký a hubený dlouhán s nadnormativním nosem. Byl to jakýsi výpravčí Hubička z Hrabalových Ostře sledovaných vlaků. Frantík po něm kolikrát přebíral službu a v dopravní kanceláři často bývala po noční přítomna žena. K jeho cti budiž řečeno, že měl bohatý repertoár. Nebyl to žádný krasavec, ale asi zde platilo rčení – podle nosa poznáš kosa! Při střídání bývalo málo času. Frantík kolikrát střídal i u vlaku. Tihle pánové si ovšem předávali službu půl hodiny a jeden od druhého vyžadoval i přepočítání třaskavek. To všechno jen proto, aby střídanému ujel vlak a on musel dvě hodiny čekat na další. Přitom stanice stála v polích, do vsi daleko. Oba dojížděli vlakem.
Jednou na denní směně se vsadil boubelatý Šanda s traťmistrem, že bude celou šichtu očekávat a sledovat projíždějící nákladní vlaky v mysliveckém klobouku. Štok neměl nic jiného na práci, nežli sázku prozradit dopravnímu kontrolorovi Kalužovi. Ten pak sledoval vítězný pokus výpravčího z okna osobního vozu, zařazeného do projíždějícího nákladního vlaku a viník byl patřičně prémiově ohodnocen. Jednoho večera zazvonil telefon. Službu konající tlouštík se dověděl, že kolegovi Štokovi ujel osobní vlak a na směnu jede na otevřené plošině vozu nákladního vlaku. Prý aby vlak zastavil. Šanda vše zvážil a vyhodnotil. Klidně bude sloužit o dvě hodiny déle. Zajistil si také odvoz automobilem. Postavil vlakovou cestu pro projíždějící nákladní vlak, nasadil myslivecký klobouček a očekával předpisově průjezd vlaku. No a za mrazu mínus deset stupňů v sedm hodin večer s potěšením sledoval, jak stanicí uhání nákladní vlak s mávající postavou na otevřené plošině! Vlak jel ještě dvacet minut až do cílové stanice.
Frantík jenom kroutil hlavou, jak si dva dospělí lidé dovedou znesnadňovat život. Sám se vždy dokázal s každým domluvit. Když jednou byli posláni s kolegou na odloučené stanoviště do lesa, bylo jim oznámeno, že se tady slouží dvanáctky a to pouze ve dne. Dojíždění přes půl republiky by zabralo hodně času. Tak se ti dva dohodli, že každý bude sloužit celý týden v kuse a týden pak bude mít volno. Zajistili si postel a pro potraviny si ve vlakových přestávkách chodili do nedaleké vesnice. Ve světle tohoto faktu Frantíka napadlo, jak by asi spolu sloužili pánové Šanda a Štok. Frantík se nikdy nedověděl o důvodu jejich vzájemné nenávisti. Asi v tom byla žena toho druhého. Frantíkův pobyt ve stanici se chýlil ke konci. Ráno přijel na poslední šichtu. Byl leden, poletovaly sněhové vločky a vál nepříjemný ledový vítr. Frantík přichází ke staniční budově a zkoprněl. Všechna okna v tom mraze byla otevřena. Službu konající výpravčí Šanda seděl zaduchlán v železničářském kožichu v lampárně a hlasitě kýchal.
"Proboha, co se stalo, proč nejste uvnitř?“tázal se zvědavý příchozí.
"Ale to hovado, ten Smrťák mi večer předával službu a při odchodu mne upozornil, že právě "udělal cimerku“! Rajóny! Já otevřu dveře a vidím něco nevídaného. Celá dřevěná podlaha z fošen je polita olejem. Smrťák ji schválně vytřel a já v tom smradu nemohl být do rána v dopravní kanceláři!“
Za chvíli se ale postižený služebník uklidnil. Pak pravil: "Taková prasárna mne ale posiluje v boji jako sovětské partyzány. Už teď uvažuju, co mu zase provedu!“
