Kamarád z dětství

Taky reaguji trochu pozdě, ale je to pěkný příběh. Takové náhody se někdy stávají.

Čtu opožděně, ale takový střípek ze života se mi líbí. Pište dál, prosím.

Hezká vzpomínka.

Paní Zdenko, asi jste byla pánova dětská láska. I já se občas cítím, jako paní Zuzana, že nepoznám někoho, kdo se ke mně hlásí. Párkrát jsem zkusila reagovat otázkou: "Promiňte, my se známe"?, a k tomu úsměv. Funguje to, doporučuji.

Ke mně se čas od času někdo přihlásí, pochopitelně starší žena, zdraví mě Zuzko, ale já nevím, kdo to je. Je mi to hrozně hloupé. Ona mě pozná a já ji ne. To je, jako bych já zůstala stejná a ona se tak změnila. Jenže, myslím, že u mě vzhledem k zaměstnáním, různým stážím atd. , kdy jsem poznala opravdu velké množství lidí, mi asi zčásti vypadnou z paměti.

Svět je opravdu plný náhod a nebo se tak mělo stát a je to tak příjemné setkání. Mám radost když po dlouhé době potkám známého či či známou, někdy je mi trapně když si nemohu vzpomenout jak se jmenuje ,ale když se dáme do řeči a potom odcházím, mám z toho dobrý pocit na duši.

Mně se stala nedávno podobná věc - na ulici mne oslovil pán , pozdravil a hned se ptal, jestli mi něco říká Krupská ulice ? Přiznala ,jsem, že ano / bydlela jsem tam 12 let, celé mé dětství /. On, že si mne pamatuje, že jsme si společně s partou dalších dětí tam kdysi hrály. Udal i číslo domu, bylo to nedaleko nás. Jel mi autobus, neměla jsem moc času, ale celou cestu jsem se divila, že si mne 60 let pamatoval. Já jeho ne.

Také tvrdím, že svět je malý a Váš příběh je toho důkazem.

Obdobně jsem našla spolužáka : na fb-přes Austrálii..

Moc hezky jste to vylíčila. Někdy jsou to překvapivá setkání. Když si třeba představíte, že na dovolené v Albánii při fakultativním výletu si sedla v autobuse po přistoupení lidí z druhého hotelu vedle mě na prázdné místo paní, ze které se vyklubala má dávná spoužačka ze střední školy, která nechodila na třídní srazy...