Zeptejte se dvacetiletého kluka, od kdy mu lidé připadají staří. Od čtyřiceti? Od padesáti, šedesáti? „Jasně, čtyřicátníci jsou staří,“ řekne. Zeptejte se osmdesátileté dámy. „Ve čtyřiceti? To jsem byla mladá fešanda, to byly moje nejlepší roky. Každý mužský se za mnou otočil, nosila jsem takové červené šaty s širokou sukní, pas musel být úzký, tak jsem měla široký černý opasek. A tancovat jsme s manželem chodili každou sobotu. A víte, co je nejhorší? Že se cítím stále stejně. Tancovat už nemůžu ani nemám s kým, ale kdyby to šlo, hned bych tancovala. Nezdá se mi, že mám osmdesát, zdá se mi to vlastně nemožné,“ vypráví.
Právě v souvislosti s vnímáním stáří je ovšem vidět, jak hodně se svět změnil. Psychologové mluví o tom, že mladí lidé jsou mnohem déle nezralí, v podstatě puberťáci. Zatímco dříve měly ženy v pětadvaceti rodiny a zodpovědnost, nyní se chovají tak, jako se dříve chovaly dívky v patnácti. Ve Spojených státech se dokonce objevilo několik odborných prací, ve kterých psychologové navrhují, aby se jako teenageři posuzovali lidé až do věku třiceti let. Dnešní generace mladých lidí je prý nezralá, zranitelná a nemá zkušenost s běžným životem, to vše prý získává až po třicítce, na rozdíl od svých předků, kteří už třicítku považovali za střední věk.
„Mluvit o stárnutí je nyní velmi obtížné, protože se jeho vnímání mění. Jedno však platí stále. A to, že označení za mladého či starého je subjektivní a z velké části závisí na věku pozorovatele. Takže když ukážete stejného člověka dvěma lidem, jeden klidně řekne, že je starý, zatímco druhý řekne, že je mladý,“ uvedl psycholog Dominic Abrams, který se tématem stárnutí zabývá.
„Kategorizování je obtížné. Čím je člověk starší, tím větší roli hraje v jakém žije prostředí, jaký má životní styl, vzdělání, čím se stravuje, jaký je jeho zdravotní stav. Někdo je v sedmdesáti v lepší kondici než někdo v padesáti, takže logicky ten sedmdesátník může působit mladší,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová.
Vnímání věku velmi záleží nejen na tom, kolik je nám let, ale také na tom, jací lidé jsou v našem okolí, v jaké společnosti se pohybujeme. Jestliže je někomu třicet, mezi přáteli či kolegy žádné lidi vyššího věku nemá, logicky si pod označením senior představí nemocné lidi zavřené v domově důchodců odkázané na pomoc druhých. Jestliže má ale nějaký třicátník za kolegyně v práci veselé, vtipné, dobře oblečené šedesátnice, nepřipadají mu jako staré báby, ale jako ženské, se kterými je zábava a vlastně ani nepřemýšlí nad tím, kolik jim je let. Jsou to prostě kolegyně, holky, se kterými jde občas na oběd a povídá si s nimi o všem možném. Takže je docela možné, že kdyby měl říct, kdy mu člověk připadá starý, zamyslel by se v tomto smyslu: „No, vždycky jsem si myslel, že v šedesáti už má člověk život za sebou. Ale kolegyně Jarka právě oslavila šedesátku a žije stejně jako já. Jezdí ráda k moři, s manželem nás nedávno pozvali na grilování, má moderně zařízený domek. Jezdí na kole, na lyžích, vypadá skvěle. To rozhodně není stará paní, naopak mi přijde, že si s ní povídám lépe a zajímavěji, než s mnohými mladými lidmi.“
Zatímco v roce 2007 byli nejpočetnější skupinou obyvatel Česka lidé ve věku třiatřicet let, v roce 2030 mají být nejpočetnější věkovou skupinou čtyřiapadesátníci. Možná, že když budou mít puberťáci kolem sebe hodně čtyřiapadesátníků žijících aktivním životem, bude jim věk kolem padesátky připadat celkem snesitelný. Jinými slovy, nebudou si už přestavovat, že v padesáti má člověk akorát tak nazout bačkory a koukat na seriál.
„Když si uvědomím, že mi ve dvaceti moje čtyřicetiletá teta připadala stará, nafackovala bych si. Ona se tehdy rozvedla a našla si nového muže. V rodině se říkalo, že se to nehodí, že v takovém věku přece nemůže randit s novým chlapem. Přesně si vybavuju, jak se to v rodině pořád řešilo. Připadala mi stará, přišlo mi divné, že má přítele,“ vzpomíná padesátiletá Jana, která nedávno prožila totéž, co před lety její teta. „Teta už tady není a mi je velmi líto, že jsme si o tom nestihly promluvit. Byla jsem pitomá a byla jsem pod vlivem mé rodiny, která pořád dokola omílala, že ženská nad čtyřicet je trapná, když se zamiluje a podobně. Mně tehdy připadalo, že čtyřicet je strašně moc vysoký věk, že to už je člověk starý, že snad nežije,“ dodává.
Ale zmiňuje ještě jednu zajímavou věc: „Připadám si stejná, jako když mi bylo třeba čtyřicet. Život s novým mužem mi přinesl spoustu dobrého, nového. Cítím se fit, dokonce se sobě víc líbím, než třeba před deseti lety. Jenže se často porovnávám s jinými ženami. Připadají mi starší, unavenější a říkám si, že jsou staré. Pak zjistím, že jsou stejně staré jako já. A říkám si: co když si jen namlouvám, že vypadám lépe, že žije lépe? Prostě si připadám mladší než moji vrstevníci, ale možná to je sebeklam. Připadám si stále stejná,“ přemítá.
Nicméně je celkem jisté, že jestliže se Jana dožije třeba osmdesátky, bude vzpomínat na to, jak si v padesáti připadala mladá a v kondici. A na to, jak jí ve dvaceti přišlo nepochopitelné, že si někdo v padesáti mladý a v kondici může připadat.
Protože rozdílné vnímání věku svého a věku těch druhých tady bylo, je a bude.
