Bylo by však škoda pamatovat si ji pouze jako dobře oblečenou paničku z vlivné rodiny. Její život totiž nabral zajímavé obrátky až ve vyšším věku.
Všichni ji znají. Buďto jako perfektně oblečenou krásnou ženu oblíbeného amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho nebo jako žalem zlomenou manželku, která ho umírajícího objímá v autě poté, co se stal obětí atentátu. Jenže v jejím životě se odehrálo mnoho dalších pozoruhodných událostí. Mnohými byla zatracována za to, že ji tragédie nezlomila, ale že začala žít život úplně nový. Ano, hodně lidí jí neodpustilo, že nezůstala navždy truchlící vdovou, ale že se vdala za jednoho z nejbohatších mužů světa Aristotela Onassise. Za zády slýchala, že je ošklivý, protivný a že si ho vzala výhradně pro peníze. V její pozoruhodné biografii s názvem Jackie po Jackovi, kterou napsal Christopher Andersen je mimo jiné vylíčena jako shopaholička, která dokázala utratit za oblečení a boty tolik peněz, že to zarazilo i samotného Onassise. Jejich blízcí v knížce vypovídají, že to už bylo opravdu co říct, protože tento miliardář k ní byl nesmírně štědrý. Ale její láska ke kožichům, botám a šperkům byla moc i na něj.
Přestože žila celý život v blahobytu, nedokázala se vyrovnat s tím, že stále byla centrem pozornosti a že každý její krok lidé komentovali. Ti, kteří ji dobře znali, proto říkají, že klid a duševní vyrovnanost našla až ve věku kolem padesátky.
Ovdověla podruhé, ovšem finančně byla zabezpečena. A tak se mnozí lidé divili, že začala pracovat. Nechala se zaměstnat ve vydavatelství Viking Press, krátce poté přešla do vydavatelství Doubleday. Brala symbolický velmi nízký plat. Odložila nákladné šaty věhlasných návrhářů, začala nosit černý rolák, černé kalhoty a velké sluneční brýle. Snažila se být nenápadná. Chodila pěšky do práce, pracovala jako řadová redaktorka a dělala vše proto, aby se nijak neodlišovala od svých kolegů. Což samozřejmě nešlo, protože ji i nadále provázel zájem novinářů, kteří ji fotili na každém kroku. Její kolegové ji však začali mít rádi. Povídali si o tom, že jedla obyčejné sendviče stejně jako oni. Že v zaměstnání neměla žádná privilegia a když se jí je někdo pokoušel nabízet, rázně odmítla. Dělala obyčejnou práci řadové redaktorky a zdálo se, že je konečně šťastná. V té době měla i přítele, obchodníka Maurice Tempelsmanna. Lidé se sice divili, co vidí na obtloustlém plešatém chlapíkovi, ale oni se procházeli parky, vedli dlouhé řeči o knížkách a všichni, kdo Jackii znali, potvrdili, že zřejmě až v tomto vyšším věku našla u muže skutečné porozumění a lásku.
Stál při jejím boku i když jí v roce 1994 lékaři diagnostikovali rakovinu. Zachovaly se fotky, kdy ji Maurice vodí po parku a musel ji přitom podpírat, jak byla vyhublá a křehká. V den, kdy jí bylo mimořádně zle, si oblékla nádherné růžové šaty značky Givenchy, na hlavu si dala oblíbený hedvábný šátek, navoněla se a poslala všechny své blízké pryč. Krátce poté zemřela.
Zdá se tedy, že žena, které se klaněli nejmocnější muži světa a byla obklopena neuvěřitelným bohatstvím a pozorností, nakonec našla spokojenost, klid a lásku až ve vyšším věku, v době, kdy začala žít život v podstatě obyčejný. Zůstalo po ní čtyřicet velmi kvalitních knih, o jejichž vydání se zasloužila. Protože svou práci knižní redaktorky brala opravdu vážně a rozuměla jí. Kdyby její konečně šťastnou fázi života nezničila nemoc, možná by toho ještě hodně dokázala. Každopádně může být pro mnoho lidí inspirací právě v tom, že se dokázala z opojení životem v luxusu dostat a snažila se být aspoň na konci svého života něco platná. Což se jí podařilo. Takže je vlastně ukázkou toho, že člověk nikdy nemůže vědět, ve které fázi života ho teprve potká to nejpěknější.
Hana Charvátová pro i60
