Před pár lety jsem propadla geocachingu a především jeho exkluzivnější náplni, kterou bylo lovení tzv. tépětek, keší, jež mají nejvyšší terénní obtížnost a jsou umisťovány do korun stromů, na skály, do nitra lomů, do kanálů, na stožáry a pod. Toho času jsem také ve svém volném čase fušovala do modelingu. Musela jsem být „doooost“ potrefená tou tajemnou honičkou za mazaně ukrytými krabičkami, když pro mne nebyl problém seskakovat z přehlídkového mola, abych v poklusu cestou do šatny svlékala šaty, zouvala lakovky s vysokým podpatkem (kurevským, říkávám) a dělala prostě vše proto, abych užuž byla v lese u vzrostlého buku, který vysoko v koruně schovával rafinovaně zavěšenou kešku (psala jsem o tom na tomto místě).
Chci tím říci, že jsem byla do lovu kešek zblázněná, že jsem pro kešku s klidem opouštěla zajímavou ženskou akci, aniž bych si počkala na večírkový aplaus. Z kešek jsem byla nadšená, okouzlená, v kontextu s okolím jsem se cítila trochu jiná, neb se mi povedlo zajímavě vyhýbat všudypřítomnému teroru komerce a levným pozlátkům konzumního trávení volného času.
Dnes však přiznávám, že už mne ta opojná honča tolik nebere. Proč?
Už nejsem do této aktivity zamilovaná. Můj růžový pohled na tuto světovou hru zcela zeslábl. Hledání kešek se mi časem natolik obnažilo, že jsem mohla zjišťovat jeho negativní vlastnosti. Zprvu jsem ta zjištění přijímala jako nutnou nepříjemnost, po delším čase jsem zjištění posunula na nelibost. No a nelibost se zvětšovala, bachratěla, až přerostla do rozměrů pro mne nepřekonatelné vady. Tou vadou byl nutný časový balík strávený u počítače.
Hledání kešek v krásné přírodě, na skalách či stromech, ve městech s historickými či moderními reáliemi, doma v Česku, nebo v zahraničí, byla stále více zahlušena časově náročnými potřebnými přípravami v podobě gúglování, luštění a sezení u počítače. Po odlovení, i případně neodlovení kešky, nastavený systém této hry opět vyžadoval usednout ke kompu a logovat se na serveru, který umožňuje registrovaným uživatelům prohlížet keše na libovolném místě na světě. Abych vám tuto činnost ještě více přiblížila, mj. spočívala v tom, že si na serveru naleznete příslušný listing kešky, ve kterém je o kešce podrobně psáno, ale též je zde prostor k zápisům jednotlivých nálezců. Ti zde zapíší, květnatě anebo formálně zkratkami, že našli kešku, nebo nenašli, jak se to zadařilo a podobně, vše ovšem musí mlžit, aby ten, kdo ještě bude hledat, neobdržel indície k např. místu (souřadnice) nebo způsobu ukrytí kešky. Toto úřadování způsobilo, že jsem geocaching přestala milovat. Je zkrátka po lásce.
Dnes geocaching akceptuji, pozoruji a in natura sdílím s přítelem jen v roli doprovodu či asistenta. Zúřadovala jsem 850 kešek, abych si vyjasnila, že nechci trávit volný čas u počítače. Vytrhla jsem z celého konceptu této hry jen to, co hodnotím pro mne jako přínosné a užitečné. Tím myslím jít do přírody, hledat a poznávat nová místa, opakovat si návštěvy již známých míst, komplexně si jich užít, propátrat jejich okolí a uvědomovat si souvislosti. Vysedávat u počítače před anebo potom opravdu nechci. Už nejsem zamilovaná. Geocaching je jen můj kamarád.
