Lidé, kteří říkají nebo si myslí něco takového, velmi často mají problém, kterému se říká samaritánský syndrom. Snaží se pro všechny okolo sebe dělat to nejlepší, jenže očekávaný vděk nepřichází.
Některé ženy žijí celý život s alkoholiky, násilníky či budižkničemy. Zatímco okolí nechápe proč, ony jsou přesvědčeny, že kdyby dotyčného opustily, spadl by na ještě větší dno. „Beze mě by si neporadil a není to tak hrozné, jak se zdá,“ říkají. Léta plynou a ty stejné ženy pak v padesáti či šedesáti začnou říkat: „Tak já mu obětovala celý život a on si to vůbec neuvědomuje, vůbec si toho neváží.“
Podobných typů žen je hodně, často se projevují například tak, že celý život dřou, sami si nic nekupují, nedělají si radosti a veškeré peníze, city a sílu investují do svých potomků, partnerů či jiných příbuzných. „Co by si beze mě počal, chudáček, pořád je na pracáku, nikdo mu není schopný zajistit dobrou práci, od toho je matka, aby dítěti celý život pomáhala,“ říkají.
Takové celoživotní obětování se a pocit, že člověk je na světě výhradně proto, aby neustále někomu pomáhal, se podle psychologů častěji vyskytuje u žen než u mužů, ale neznamená to, že jde o výhradně ženskou záležitost.
„Jde o to, že nežijete život svůj, ale jiných. Ženy pak na stará kolena vzpomínají na léta, kdy byly krásné a žádoucí, než se obětovaly pro manžela a rodinu. Stěžují si přitom, jak je to nespravedlivé. Muži zase mluví o tom, jaké to bylo, když byli na vrcholu svých sil. S tím souvisí mesiášský komplex. Jako kdyby vaší povinností bylo nedovolit jiným zažívat špatné životní zkušenosti a za každou cenu je uchránit utrpení. Jenže takové sebeobětování neprospívá ani vám, ani tomu, komu pomáháte. Nenaučí se totiž, aby si sám pomohl,“ uvádí kouč Ivo Toman, který se tomuto problému věnuje na svých přednáškách i ve své knize s názvem Zprimitivněte k úspěchu.
Čím je člověk starší, tím více se samaritánský syndrom ukazuje být problémem. „Naše babička se celý život starala o všechny kolem sebe. Měla doma svého starého nemocného tátu, vychovala čtyři děti, starala se o pět vnoučat. Pořád někomu vnucovala jídlo, peníze, jakoukoli pomoc. Na jedné straně ji obdivuji, na straně druhé mě tím svým pocitem, že neustále všichni potřebujeme péči a pomoc, štvala. Teď s ní však už vůbec není k vydržení, protože nám stále vyčítá, co všechno pro nás udělala a prý se nedočkala vděku,“ vypráví vnučka jednaosmdesátileté Jaroslavy. „Babička se totiž s přibývajícími roky stala poněkud nevrlá a hádavá. Například mi vyčítá, že hodně cestuju a říká, že ona si to dovolit nemohla. Nevím, co jí na to říct. A ona: No jo, já na cestování neměla, já vás všechny pořád podporovala na studiu a co teď z toho mám. Přitom jsme jí dříve několikrát nabízeli, že ji vezmeme k moři, protože u něj nikdy nebyla. Vždy odmítla,“ vypráví vnučka.
Samaritánský syndrom se projevuje různě, ale velmi často o sobě silně dává vědět právě ve vyšším věku. Je to logické, lidé s přibývajícími roky totiž bilancují. Lidé mnohdy docházejí k závěru, že svůj život strávili péčí o druhé, jenže zároveň zjišťují, že je to neuspokojilo. Očekávali obdiv, chválu. A ono to nepřišlo. Problém je v tom, že okolí si na jejich chování zvyklo. Rodina jela v modelu: Babička nic nepotřebuje, nic nechce, stejně všechno rozdá, jí prostě dělá dobře, když nám může pomáhat.
Jsou lidé, kteří obětují život pomoci druhým a opravdu za to žádné uznání či vděk nečekají. Často se jedná o řádové sestry či ženy a muže, kteří pracují s postiženými, s invalidy, s těžce nemocnými. Mnozí tito lidé berou svou práci jako poslání a nějaký obdiv či díky by je spíše přivedl do rozpaků. Ale mnohé ženy, které vyvařují svým příbuzným a zahrnují je dárky, ve skrytu duše obdiv očekávají. „Slyšela jsem, jak můj syn říká o své tchyni, že je skvělá. Málem mě trefil šlak. V životě jim nic pořádného nedala, nepomáhá jim, děcko jim nehlídá. Prý je s ní ale legrace. Zatímco já bych pro ně dýchala, peníze jim dávám při každé příležitosti, drahé dárky jim kupuju, jsem zjevně babička méně oblíbená. Čím víc pro ně dělám, tím víc to považují za samozřejmost a neváží si toho,“ vypráví devětašedesátiletá Irena. Její kamarádka jí na takové nářky samozřejmě pokaždé odpovídá větou: „Tak to nedělej, kašli na ně.“
Irena: „To nejde, je to můj syn a já se o něj musím starat a pomáhat mu.“
Mimochodem, dotyčný syn je úspěšný čtyřicetiletý manažer, který má peněz dostatek. Jenže Irena mu stále tajně spoří a při každé příležitosti ho zahrnuje drahými dárky, přestože sama na sobě šetří. „Mně to tak vyhovuje, já nic nepotřebuju. Však on si jednou uvědomí, co jsem pro něj v životě udělala,“ říká.
Největší problém všech, kteří samaritánským syndromem trpí, je to, že si jej neuvědomují. Mají pocit, že se chovají naprosto normálně, jen všichni okolo nich jsou potvory jedny nevděčné. Jenže s takovým pocitem se nežije dobře a ve stáří to platí dvojnásobně.