Je zimní večer, za okny tma tmoucí a do toho duje vítr. Nemám ráda větrné počasí a vítr v noci mi nahání přímo hrůzu.
Blik.
A ještě jednou. A v bytě je tma jako v ranci. Vstávám z křesla a jako slepec po paměti se šinu do předsíně, kde vím najisto, že je tam baterka. Svítící baterka. Kužel silné svítilny mě přivede k oknu a vidím, že zhasla také pouliční světla a nesvítí ani kostelní hodiny. Skučící vítr mi dává za pravdu.
Rozsvěcuji svíčky a přemýšlím o tom, jak jsme závislí na elektrické energii. Světlo, teplo, televize, lednička, nabíjení mobilů …
Přestávám přemítat a přesouvám se do koupelny. V bytě se citelně ochlazuje, plynové topení bez elektriky také nefunguje.
Ležím v posteli a nemohu spát, poslouchám smutné burácivé tóny větru. Kvílí, naříká, hrozí.
Energie, síla která roztáčí stroje v továrnách, svítí nad jídelním stolem. Energie zakletá do stovek světýlek a světel po celém světě. Energie = život.
A co má vnitřní energie? Co mě nabíjí? Co ve mně probouzí životní sílu?
Možná by se slušelo říct, že to je moje rodina, milovaná vnoučata … Jistě, ale je tu ještě něco jiného. Něco, co patří jenom mně, a to je ta moje energie, ta chuť poprat se s těžkou nemocí, to, co mě nabíjí.
První fáze: fotografování
Miluji ticho
ranního rozbřesku
to ticho
co je jak balzám
na bolavou duši
to ticho
ve kterém se jen
ptačí tóny tuší
ticho
mlhavého rána
kdy z malovaného hrníčku
voní káva
Hlavně na jaře, v létě a na podzim vstávám hodně brzy. Nejsem líná si přivstat a courat se venku v přírodě, ještě než začnou jezdit první dělnické autobusy. Je před pátou, den se teprve probouzí a slunce maluje skvostné svítání. Na svých toulkách s fotoaparátem skoro nikoho nepotkávám. Jen něžné srny a ptáky a krásu ranního rozbřesku. Libuji si v tichu, které se kolem mě rozprostírá, a fotím. V tu posvátnou chvíli zapomenu na noční můru nebo naopak na probdělou noc. Tak jako nabíjím baterku ve svém fotoaparátu, tak mě nabíjí tato činnost, tento můj koníček, tento můj kůň. Prostě: bez foťáku ani ránu.
Druhá fáze: knihy
Knihy jsou moje celoživotní láska. Přečetla jsem jich mraky a moje knihovna je i po darování dvou prádelních košů do kamarádčina soukromého klubu velmi obsáhlá. Mám ráda v knihách hodně děje, napětí, ale také dobrý konec.
Už třetí rok chodím číst knížky seniorům do pečovatelského domu. A mám radost, že se na mě ta hrstka lidiček každý týden těší, a právě to znovu probouzí ve mně energii, jejich zájem a radost z mého čtení. Tak se vlastně obohacujeme navzájem.
Třetí fáze: drobné radosti
Drobné radosti se ukrývají všude, jen se stačí porozhlédnout. Náš pes Rex, čáp na hnízdě, který netrpělivě vyhlíží svou družku, barva vody v řece v ranním slunci, první jarní květy. Úroda na zahrádce, jízda na kole, vybarvování omalovánek. I tyto drobnosti mi dodávají potřebnou energii.
V seniorském věku jsou tyto činnosti – koníčky velmi důležité. Jen nezůstávat sám s nemocí a splíny.
Není důležité, jaké činnosti se věnujeme. Je důležité najít si nějakou smysluplnou činnost, která nás bude naplňovat a z níž budeme mít uspokojení a radost. A nezůstávat sám.
Partneři soutěže: