Pomozte mi. Proč je to těžké říkat?

Vždycky jsem v příbuzenstvu pomohla. Většinou to byly případy, kdy jsem nemusela. Strýc, sousedka, bývalí příbuzní po rozvodu, vlastní děti. Nějaký ten rok před důchodem už mám docela pocit, že sil ubývá a že bych občas tu pomoc přivítala i já. Nějak to nefunguje. Zatímco jsem vždy tu pomoc sama nabídla a skutečně nezištně, pro mé děti je bohužel docela problém, když potřebuju zavézt na zahradu, kde práce řve ze všech světových stran a kam mi nejede v určitých dnech spoj či na hřbitov, kam to prostě neunesu. Tak mám dojem, že jsem s tou pomocí měla sakra brzdit, poněvadž nabídka na finanční pomoc při zařizování bytu, půjčka na auto, upečení, uvaření, hlídání, vyprání+vyžehlení dětem na směny mi teď nákup nedonese a zahradu nezryje. Mé děti bohužel nenapadne říct, zda něco potřebuji. Jsou asi zvyklé, že potřebují jen oni. Jo.

Je to těžké, požádat cizí o pomoc, pokud je dobrá rodina a pomohou, tak je vyhráno. Člověk neví, jak by se zachoval, když by nemohl, asi by byl nakonec vděčný. Někdy cizí lidé pomohou vice, nežli vlastní rodina a to je smutné.

Že se ještě vracím k tématu. Přítelkyně (když už byla dost nemocná) si nechávala vozit i nákupy. Občas od dcer a o víkendech třeba ode mně. A o nějakém úklidu ani nemluvím. To jsme obstarávaly my mladší a nepřišlo nám to ani na chvilku divné. Bydlíme v domě s jednou paní (86 let) a té pravidelně pomáhám. Pravda zkraje se trochu styděla si říct o pomoc, ale teď už je to normální. Chodí s holemi a tak těžko bude tahat velké nákupy. Pokaždé když jedeme s manželem tak nám poví, co by potřebovala. Už to takhle funguje hodně dlouhou dobu. A že se u ní obden zastavím a poptám se jí jak se má, je přeci normální. Dceru má daleko a nás jen o patro níž.

Požádat o pomoc neznamená, že člověk přestane dělat všechno. Nechápu, proč by měla být cesta do pekel, nechat si umýt okna nebo přivézt velký nákup.

Když si člověk zvykne na něčí pomoc přestane se sám snažit a to je cesta do pekel.

V našem křesťanském společenství jsme navrhli jedné mamince na nemocenské, že jí zaplatíme dovolenou kam pojede náš sbor. Sebrat peníze nebyl takový problém jako přemluvit tu maminku aby si je od nás vzala a užila si s námi dovolenou i se synkem. Náš pastor pak vysvětloval, že je hezké pomoc nabídnout, ale stejně důležité je pomoc umět přijmout. Maminka se synem s námi nakonec jela. Je pravda, že člověk, který pomáhá, se cítí lépe, než ten, kdo má pomoc přijmout. Není projev pýchy stačit si sám za každou cenu?

Asi jsem jiná, ale když potřebuji a vím že určitou věc nezvládnu tak si o pomoc řeknu. Nepovažuji to za nic špatného. Maximálně mi mohou říct že to nejde. Ovšem také kde mohu, tak pomohu.

Ano je to těžká situace. A moje generace byla vedena k tomu, že se nemáme na nikoho spoléhat a že jsme prostě k neutahání. Jednou jsem četla zajímavé přirovnání...... Česká žena má výdrž jako silonky, ty jsou taky nezničitelné...

Zatím zvládám vše bez problémů, zatím... Právě proto si nedovedu představit, že časem něco nepůjde. Asi taky budu mít problém s tím, o něco někoho požádat. Ale psychicky se na to připravuju.

Na jedné straně nemám potřebu si nic dokazovat, na druhé jsem ráda, že si dokážu poradit se spoustou věcí. O pomoc žádám nerada (zatím ani moc nemusím).