Ráda se vracím do oblíbených míst mého dětství, do nichž patří i rodiště mých rodičů a prarodičů.Tak se stalo i nedávno.
Několikrát v dětství jsem spolu s rodiči navštívila malou obec Leškovice, nacházející se uprostřed katastru mezi obcemi Habry, Rybníček, Uhelná Příbram a Vepříkov. K této vsi se váže jedna historie partyzánského hnutí. Od roku 1960 bylo v obci zřízeno Muzeum partyzánského hnutí na našem území, které bylo v roce 1990 zrušeno. Tatínek pocházel nedaleko odsud a na akce partyzánů si dobře pamatoval a občas o nich i vyprávěl. Po dlouhých letech jsem se vrátila do rodného kraje svého otce. Navštívit jsem mohla už jen památníky, protože muzeum je řadu let zrušeno. Mohu se jen domnívat, že historie se v této jakési obrozenecké době někomu nehodila, anebo, kdo by v dnešní době chodil do muzea partyzánů – škoda času i peněz. I to je dnešní realita. Exponáty byly údajně převezeny do Muzea v Havlíčkově Brodě. Přeci každý inteligentní člověk by měl znát alespoň částečně historii naší země, daleko hlouběji pak i tu, která se váže k určitému místu či jeho okolí, jako v tomto případě k rodnému kraji mého otce.
Pro někoho bude tento článek možná kontroverzní, ale já jsem se za svůj život naučila krom jiného i nezapomínat a nezatracovat, přeci jen, tak nějak těm milionům padlých z různých národů světa vděčíme nejen my za své životy. Za osvobození naší země jich padlo více jak sto tisíc. Nikdo z nás totiž neví, jak by to asi dopadlo bez jejich obětí....Jaká se psala historie po válce, už je jiné téma. Ale ti, kteří položili to nejcennější co člověk má -svůj život - za naši svobodu, s touto poválečnou historií v naší zemi nemají dle mého názoru žádnou souvislost. Tu tvořila, později i přechylovala řada přeživších...
Já se chci jen okrajově zmínit o historii v období 2. světové války. Je už to dávno, co na našem území definitivně skončila 2. světová válka. Nebudu se pouštět do historických analýz či lží, že nás osvobodil jen Sovětský svaz. Ano, osvobodil, ale nebyl sám. Do bojů zasáhly tisíce další bojovníků z jiných zemí včetně těch ze zámoří. Je zcela nepřípustné a lidsky nedůstojné upírat jim jejich zásluhy o osvobození našeho území. Zrovna tak, upírat zásluhy partyzánům, kteří operovali na našem území, znajíce místní poměry, pomáhali armádám svými záškodnickými akcemi k urychlení osvobození. Mnohdy pomohli svými akcemi za pomoci místních obyvatel armádě dostat se z obklíčení a zamezit velkým ztrátám na životech a technice. Nikdy nikdo z našich osvoboditelů i z řad partyzánů by neměl být zapomenut, a to, ať byl odkudkoliv. Dodnes a navždy bude na ně vzpomínat jejich rodina, že kdesi daleko, za osvobození naší země, položili své životy a nikdy více se již nevrátili domů ke svým rodinám.
Rovněž tak, historie je tu pro nás a budoucí generace, aby popsala skutečnou situaci, a ne, aby byla překrucována, jak se to někomu v dané době hodí. To už pak není historie, ale jakési historické falzum.
Historie Leškovic resp. lesa u obce, se váže k partyzánské brigádě Mistr Jan Hus, která byla nejaktivnější partyzánskou brigádou v Protektorátu Čechy a Morava.,Působila na území Českomoravské vysočiny. Výsadek skupiny se uskutečnil dne 26.10.1944, velitelem byl Fomin, dalším byl komisař Miroslav Pich-Tůma, který byl také jediným Čechem z 12tičlenného výsadku. Výsadek byl plánovám u Žďáru, to se ale nepovedlo, a tak byli vysazeni u obce Podbořany v oblasti Železných hor.
Jejich posláním krom politického byla hlavně diverzní a sabotážní činnost. Poškozovali železnici, silnice, přapadávali zásobovací kolony, přerušovali telefonní spojení atd...
Původní výsadek se pomalu rozšiřoval o první Čechy a sovětské válečné uprchlíky. Skupině se velmi dobře dařilo navázat spolupráci s místním obyvatelstvem, které jim všemožně pomáhalo, hlavně jídlem a získanými informacemi. Začátkem roku 1945 se skupina rozdělila. Jedna část se vrátila na Žďársko.
Bohužel, konfident Holejko, působící v Praze, prozradil místo výskytu. Když se skupina kolem velitele Fomina nacházela v lese, kde se říká „Na dlouhé“ u Leškovic, dal Fomin rozkaz k jednodennímu odpočinku. Skupina začala vysílat a Němci je zachytili. Spojili informaci od Holejka s místem vysílání a ortel smrti partyzánů byl zpečetěn. V pondělí dne 26.3.1945 početná horda Němců obklíčila Leškovice, vyslýchali místní obyvatelé a vydali se do lesa v okolí zcela najisto. Od 18 hodin do rána do 4 hodiny probíhal nerovný boj, v němž padlo všech 7 členů brigády Mistr Jan Hus proti přesile asi 300 okupantů. Ještě před tím zničili radiostanici a důležité dokumenty, a když došly náboje, zbylí žijící partyzáni se zastřelili. Fomin ještě žil, nepřivedli ho ani v nemocnici k vědomí, tak ho také zastřelili.
V této historické události jsou z pohledu některých historiků určité nejasnosti. Jedinou historicky správnou odpověď naleznete ve vědeckých materiálech doc. Jelínka, které dokončil těsně před svou smrtí. Kdo zradil, zda to byl Pich-Tůma, nebo Holejko, nebo to byly jen nitky osudu, které se shodou události a informací od konfidentů střetly právě v Leškovicích.
A tak alespoň krátký příběh z dostupných materiálů o hrdinství těch, kteří neváhali daleko od domova za pomoci Čechů partyzánskými akcemi bojovat proti hitlerovcům za naši svobodu.
Můj tatínek vyprávěl, jak se střelba z lesa ozývala krajem, až z toho šel strach. Celou noc v okolí nikdo nespal, nikdo totiž netušil, co se bude dít, maje na paměti Lidice a Ležáky a navíc, konec války se neodvratně blížil a Němci byli tou dobou neskutečně zuřiví a krutí, no jako vlastně celou válku.
Tak to jen pro připomenutí letmá historie, která se váže k Leškovicím, jež byly zastávkou na cestě do rodiště mého otce. Snímky dokladují, že na hrstku statečných partyzánů řada lidí nezapomněla, v den výročí jejich smrti - 26.3.1945 se každoročně k památníkům kladou věnce, poděkování za to, že položili své životy za naši svobodu a nikdy nebudou zapomenuti.
Dovolte mi závěrem, u příležitosti prezentace tohoto článku, věnovat vzpomínku jednomu charizmatickému, vzdělanému, vtipnému a kamarádskému muži - historikovi doc. PhDr. Zdeňku Jelínkovi CSc., který byl po roce 1989 plně rehabilitován. Do této doby pracoval jako skladník hotelu Grand v Čáslavi, než se odvahou a na tehdejší dobu i s notnou dávkou troufalosti vedení kolínského Muzea v r. 1978 dostal na post historika Muzea v Kolíně, odpovídající jeho vzdělání a bohatým vědomostem. V roce 1990, kdy byl plně rehabilitován, se stal ředitelem VHM a zástupcem náčelníka VHÚ v Praze. V témže roce mu byl navrácen titul CSc za vědeckou práci - Operace Silver A, v roce 1992 byl povýšen do hodnosti podplukovníka v.v. I on se vědecky podílel na podrobném zdokumentování historie partyzánské skupiny Mistr Jan Hus, kterou dokončil těsně před svou smrtí. Po revoluci začal znovu přednášet i na Karlově univerzitě. V jeho vědeckých publikacích je doložena historie naší země za 2. světové války, především co se týká partyzánských skupin. Svoji vědeckou práci zaměřil i na období heydrichiády a holocaustu. Byl velkým znalcem v oboru dolování stříbra v Kutné Hoře a vůbec, celou historií byl často zcela pohlcen a uměl o ní se zájmem hodiny vyprávět.
Nemohu nevzpomenout, jaký ale byl výborný společník při různých akcích, vtipný, s přehledem, nikdy nikoho neurazil, neponížil. Byla s ním legrace a pohoda. Velmi miloval klasickou hudbu a jeho sbírka desek s jejími nahrávkami byla úctyhodná. Řadu let předsedal Společnosti Jana Kubelíka. S mým maželem v době mládí hrávali ochotnické divadlo. „Kde ty časy jsou“, často vzpomíná můj manžel. Zdeněk měl ryzí charakter, nebál se říci svůj názor a postavit se za lidi, hodnotil lidi podle znalostí a podle práce, i když on to sám neměl lehké .A to hlavně v době před rokem 1989, tak i po něm, v době jeho vysokého služebního zařazení.
Jedinou fotografii,kterou jsem objevila a mohla použít, je ta, jak níže uvedeno. V roce 1984 vydal doc. Jelínek knihu Operace Silver A – pouze jako studijní materiál. Jeden výtisk věnoval i mně s vtipným, ale na tu dobu trefným věnováním a já ho střežím jako oko v hlavě. Dále se významnou měrou podílel na vydání dvou knih Práce muzea v Kolíně vydané 1980 a Práce muzea v Kolíně 1982.
Zanedlouho uplyne 25 let od jeho předčasného skonu. Zemřel 6.5.1994 v Praze ve věku 57 let. Na posledním rozloučení v Kutné Hoře krom vojenských osob byl přítomen i kosmonaut Vladimír Remek, herec Alfréd Strejček a řada nejbližších známých. Pro mě a mého muže zemřel člověk s velkým „Č“.
Za své celoživotní působení, morální a občanské postoje byl jmenován čestným občanem Kutné Hory in memoriam. Místo jeho posledního odpočinku na hlavním hřbitově v Kutné Hoře získalo v roce 2017 status čestného hrobu.
Je mi ctí, že patřil k mým přátelům
(portrét doc. Jelínka je z obalu knihy Historik s charismatem)
