Babi, chceme klid. Soužití generací je problém

Nikdy jsem netoužila mít barák, kde bychom s mladými společně bydleli. A dobře jsem udělala. Myslím si, že každý mladý člověk se má sám rozhodnout, kde by chtěl bydlet a ne být svazován barákem s rodiči. Je třeba přestřihnout tu pupeční šňůru a nechat jít děti vlastní cestou. Velký byt jsem prodala, přestěhovala se, koupila byt akorát pro mě a není co řešit. Dnes je tolik možností a je jen na nich, kde se usadí.

Dnes jsem moc ráda, že jsem kdysi nepřistoupila na možnost postavit si rodinný domek a bydleli jsme v panelovém bytě. Dcery se odstěhovaly a manžel zemřel před mými šedesátinami. Zůstala bych sama na dům i zahradu, zatímco teď žiju s partnerem v pohodě ve svém původním bytě. Jak společné, tak samostatné bydlení má své plusy a mínusy.

Bydlím již skoro 12 let ve dvougeneračním domě, kde v 1.patře má byt syn s dětmi a v přízemí bydlím v současné době sama. Nehádáme se, navzájem si pomáháme a když odjedu na cesty mladí se mi postaraj o kočenky, já jim to pak oplatím - mají králíčka, morče a kočenku. Snacha mi často pozve na oběd o víkendu, já zase na oplátku vyzvednu děti ze školky. Zahradu si obhospodařuje snacha, rozumí kytičkám a baví ji to. Já si zase pěstují svoje bylinky a vzájemně se se respektujeme. Dům je zařízen tak, že máme každá rodina svoje soukromí. V létě chodím k "mladým" na grilování na jejich terasu, bazén či a saunu máme společnou. Hlavně abychom byli všichni zdraví a mohli si užívat krásného života. Nic jiného nepotřebujeme.

Tak nevím, ty negativní reakce na bydlení dvou generací mne matou. Ovdověla jsem v šedesáti a i když děti naléhaly, abych domek prodala, a nastěhovala se k nim, chtěla jsem být samostatná, mít svůj vlastní život . Bydlím v rekreační oblasti, takže musím mít auto, abych se dostala na nákupy, k lékaři a tak podobně. Uplynulo deset let a najednou přišla doba, kdy nezvládám zahradu ve svahu, přerostlé velké stromy, kdy mi začíná odcházet zařízení domku, jako je kotel, bojler, čerpadla a tak dál,kdy mi v zimě nešel nahodit jistič elektřiny, a finanční rezerva ze pořádně ztenčila kvůli opravám a údržbě auta. Najednou jsem zalitovala, že jsem nevyslyšela děti a neodstěhovala se k nim, když mi najednou zavolala dcera, že budou kupovat domek a pokud jim slíbím,že se k nim nastěhuji, poohlédnou se po větším. Je fakt, že jsem starostmi nespala, co budu dělat, z čeho zaplatím nutné opravy a auto už taky není nejnovější, jak dlouho ještě budu moci jezdit, nebyly to veselé myšlenky a ta nabídka dcery mne potěšila. Dozvěděla jsem se, že dcery o mne začaly mít starost a pokud by to šlo, postarala by se o to, abych bydlela s nimi i druhá dcera, zatímco ta nejmladší počítá s tím, že se postará ootce, který už taky není nejmladší.Jsme rozvedeni. Měla jsem také řešení, že se ke mně přistěhuje přítel, o rok starší, než já, ale já už nemám potřebu se starat o muže, myslím, že jsem se kolem kolem rodiny za cělý život naběhala ažaž a už bych spíše potřebovala pomoc já sama, než abych zase na stará kolena dělala full servis někomu, kdo už má také zdravotní problémy. Dcera má možnost poskytnout mi samostatné ubytování, takže domek prodám, peníze rozdělím dětem a dožiji s dcerou, se svou rodinou. Nejsem zvyklá nikomu do ničeho mluvit a potěšila mne reakce mé nejstarší vnučky, když mi řekla, že se těší, že až pojede za mamkou, budu tam i já, její babička. Tak nevím, myslím, že to má nějaké nevýhody, ale nebudu sama, budu žít v obci, mezi lidmi a už nebudu mít tolik starostí kolem domku a zahrady.

Jo,jo... rodiče dřeli, šetřili a taky postavili, zařídili a vychovali děti. Dneska nadělat dluhy a hypotéky, roz-fofrovat co se dá za nesmysly které nepotřebuju, cestovat může jedině ten kdo na to má a za své! Nu, a když už prachy dochází, nebo věřitele třískaj na dveře, ještě mají rodiče ten "hrozný" domek.... Jo, doma by slyšeli pravdu a to se holoubkum nelíbí. Ona pravda vždy bolí. No, ale tak si je rodiče vychovali...

Taky trochu do "mlýna".Bydleli jsme s rodiči 10 roků v jednom bytě se dvěma vchody.Starší syn nešel s námi nikdy "našemi dveřmi",zazvonil a počkal,až přijde babička,či děda otevřít - přestože mohl proběhnout kuchyní,obývákem a předsíní k prarodičům.Tak si zvykl na babičku a dědu a pokud chodil do školky,tak "vystrnadil"dědu z jeho postele a spával s babičkou.Mladší syn už byl jiný,ten se "přizpůsobil" - každý hold jsme svůj.Nyní máme dobré vztahy i proto,že bydlíme každý zvlášť a rádi se vidíme na návštěvách.

Soužití různých generací určitě nese jak výhody tak nevýhody...těch je mnohem více. Zažila jsem krátkodobé bydlení s manželovými rodiči, proto představa, že by jednou měl syn a jeho rodina bydlet s námi, byla pro mě dost nepřijatelná. Obecně spolu generace vycházejí mnohem lépe, žijí-li samostatně a jinde. Můžete cokoliv myslet dobře - z vlastního pohledu - a přesto druzí stejnou věc vidí jinak. Zbytečné je vzájemné přesvědčování, dohadování, ani kompromisy málokdy něco řeší. Na druhou stranu...jak píše článek...mladí znají seniory jen z obchodních domů a dopravních prostředků. V rodině jsou si cizí nejen děti a rodiče, ale ani s prarodiči nejsou vztahy. Někdy oprávněně, jindy nezaslouženě, kvůli mnohým předsudkům. Ale chyby jsou na všech stranách - jak u starých tak u mladých i nejmladších. Nelze očekávat, že budou všichni zúčastnění zastávat stejné životní názory. Je výjimečné, žijí-li dvě tři generace spolu a vycházely bez problémů.

Nemám s tím žádné zkušenosti. Rodiče žili v bytě, zůstali v něm. Sestra a já se svými rodinami také ve svých bytech. Naše děti už postavily jednogenerační domu, ale už budou mít možná soužití s mladší generací. Už budou potřebovat ve stáří pomáhat s domem i zahradou. Ono stačí, co samotných starých vdov žije ve velkých bytech, nejem samy v domech. Děti s nimi bydlet nechtějí a tlačí je k prodeji.. Myslím, že život samotné rodiny manžele víc stmeluje...

Nesoudím. Se soužitím 2 až 3 generací mám své zkušenosti. Od dětství na vesnici v domku, s velkou rodinou pomáhala babička, ale také občas říkala nevyžádané rady. Pamatuji si hodně křiku. V dospělosti jsem žila 23 let s matkou mého manžela v našem bytě. Nechtěla žít sama a my jsme byli tehdy nezkušení. Bohužel. Po téhle životní zkušenosti jsem se rozhodla žít sama, ale nablízku synovi. Styl života mladých rodin se zásadně změnil, kdo z nás se přizpůsobí, myslím, že bude mít ve stáří s mladší generací pěkný vztah. Všem bych to přála.

Věra Halátová: je to tak, bohužel, věčný stěžovatel a trpitel je vysavač energie a nelze se divit, že ho rodina v zájmu pudu sebezáchovy odloží do domova důchodců. Kdo to nezažil, neuvěří. A i když nemáte přímo takového trpitele, chytáte z trvalého opatrování nemohoucích nebo duševně lehce strádajících osob těžkou ponorkovou nemoc, kdy, aniž to chcete, se na ně utrhujete a všechno vám vadí. Podíl na tom určitě mají i dnešní hodně vysoké nároky v kterékoliv práci, protože si po příchodu domů ani nemůžete odpočinout nebo vypnout a hned se musíte věnovat opečovávané osobě. A stát zcela zaspal, protože sehnat nějaké odpočinkové ubytování s péčí o takové osoby je téměř nemožné, i kdybyste si to chtěli a mohli zaplatit, takže nemůžete ani odjet týden na dovolenou.