Osmasedmdesátiletá Zdena často vzpomíná, jak s manželem stavěli rodinný dům. Na to, jak se nadřeli. Bylo jim přes třicet, když zdědili pozemek v obci nedaleko Ostravy a rozhodli se, že začnou stavět. Žili ve Frýdku-Místku, muž pracoval jako horník, Zdena byla prodavačka. Nejezdili na dovolené, neměli volné víkendy, nekupovali si oblečení, jedli skromně. Všechny peníze dávali do stavby domu. Zapřáhli do ní i své tehdy malé syny. Bylo jim kolem deseti, ale museli otci hodně pomáhat. Většinu zvládli svépomocí, občas vypomohli kamarádi z práce. Stavěli přes deset let.
„Nebyl to život. Když vidím, jak dnes mladí lidé sedí v kavárnách, jezdí k moři a na wellnes víkendy, zírám. Já nic takového neznala. My jen pořád sháněli cihly, nějaký materiál. Vše se shánělo obtížně, vše jsme si dělali sami. Já uměla malovat, natírat, nahazovat maltu, já byla v podstatě zedník,“ vzpomíná Zdena. Vše to dělala s jasnou představou. Že rodina bude mít velký dům, ve kterém s manželem zestárne, synové si do něj přivedou ženy a všichni jednou budou žít pohromadě a ona se na stáří bude těšit z vnoučat. „Jak naivní jsem byla,“ komentuje nyní tento sen.
Jeden ze synů se už nevrátil domů ze studií v Praze. Našel si tam práci, byt, založil rodinu, za mámou jezdí nanejvýš pětkrát do roka. Druhý syn žil v samostatném bytě v prvním patře. Přivedl si tam přítelkyni. Po dvou letech se oba odstěhovali. Řekli, že potřebují soukromí. Zdena si zpětně uvědomuje, že se jim trochu pletla do života. „No tak když jsem měla uvařený guláš, samozřejmě, jsem křikla na Pavla, ať si přijde vzít. Nemohla jsem vědět, že ta jeho právě uvařila taky a byla naštvaná, že odešel jíst ke mně. Když ke mně jíst nepřišel, přiznávám, byla jsem z toho rozladěná zase já. Neklapalo to z více důvodů. Nedělali nic na zahradě, když jsem je o něco požádala, bylo vidět, že se jim nechce. Když pak něco dělali, zpravidla to přineslo více škody než užitku, ale já musela mlčet, jinak se naštvali,“ tvrdí Zdena.
Manžel jí před rokem zemřel. Nabídla synovi, že by se k ní mohl znovu nastěhovat, v domě jsou dva prázdné byty a ještě jeden pěkný malý v podkroví. Odmítl. Na pár měsíců se nastěhoval Zdenin nejmladší vnuk. Měla radost, jenže zanedlouho začal dělat v domě mejdany. „Najednou tam spalo i pět kluků. Jednou přišli tak namazaní, že nezamkli branku ani vchodové dveře. Obojí bylo až do rána dokořán. Já tam přitom nahoře spala. Klidně nás někdo mohl vykrást nebo i něco horšího,“ říká Zdena. Vnuk se odstěhoval, prohlásil, že mu babička nedopřává soukromí a klid na studium.
Podobných případů, kdy lidé zůstali sami ve vícegeneračním domě, je hodně. Velmi často jde o ženy, které ovdověly a jeho provoz nezvládají ani fyzicky ani finančně. Ale mnohé jsou ve svých domech zvyklé, mají k nim citový vztah, nechce se jim ve vyšším věku stěhovat. Mladí lidé sice platí velké nájmy a berou si drtivé hypotéky, ale k babičkám a dědům do velkých domů se jim stěhovat nechce. Obávají se, že by neměli klid, soukromí, že by museli prarodičům pomáhat.
To, co dříve bylo běžné, tedy několik generací v jednom domě, se nyní stává výjimečné. A odráží se to ve vztazích mezi generacemi i v jiných oblastech života.
„Mnozí mladí lidé znají seniory jen z obchodních center a dopravních prostředků. Málokdo z mladých nyní žije pohromadě s babičkou, s dědečkem. Proto je pohled na seniory mnohdy zkreslený a očích mladých jsou jen těmi, kteří zdržují, obtěžují,“ upozorňuje socioložka Lucie Vidovičová.
„Soužití více generací má obrovskou výhodu při výchově dětí,“ říká psycholog Lucian Kantor. „Děti, které mají ve své blízkosti nejen rodiče ale i prarodiče, případně další příbuzné, na vlastní oči vidí, jak se na svět dívají rozdílné generace. Ta různost pohledů se projevuje i při výchově dětí. Ty z toho mohou čerpat, pokud soužití opravdu funguje. Je to jako by se učily naslouchat harmonii různých hlasů,“ vysvětluje.
„Pokaždé, když ke mně na víkend přijede vnučka, jsem velmi smutná, že tady není se mnou stále,“ říká jednasedmdesátiletá Magda, která rovněž po smrti manžela zůstala sama v dvougeneračním domku. „Mladí platí drahou školku, někdy i paní na hlídání, přitom já bych se o vnučku tak ráda postarala. Jenže oni bydlí v jiném městě. Kdyby se nastěhovali ke mně, měli by složité dojíždění nebo by museli změnit práci. Párkrát jsem tu možnost nenápadně nadhodila, ale viděla, jsem jak jsou zaražení, jak se jim to nelíbí. Naopak dcera nenápadně nadnesla, jestli dům nechci prodat. Řekla, že by to tak bylo jednodušší pro všechny. No jasně. Já bych seděla nešťastná v nějaké garsonce a oni by si asi chtěli užít peníze z prodeje domu. Já v něm chci zůstat, jsem tam doma. Jen nevím, jak dlouho budu schopna to vše táhnout,“ vypráví Magda.
Tyto problémy často řeší generace současných seniorů, kteří stavěli domy v době, kdy bylo v módě stavět je vícegenerační, často tvořené dvěma bytovými jednotkami. Nynější nově postavené rodinné domy jsou velmi často tvořeny jen jednou bytovou jednotkou. Mladí si staví velký obytný prostor spojený s kuchyní, ložnici a pokoje pro děti. S tím, že by v domě děti zůstaly v dospělosti, se už nyní moc nepočítá.
Na jedné straně je to dobrá zpráva, protože až generace současných mladých lidí zestárne, nebudou řešit problém, že zůstali sami v domě tvořeném dvěma i více byty. Prostě se jim jen vyprázdní dětské pokoje, mohou z nich být pokoje pro hosty, ale žít budou stále stejně. Na druhé straně je to špatná zpráva. Potvrzuje, že děti jsou nyní od svých prarodičů vzdálenější než kdy dříve bývaly a že se ta propast mezi nimi bude ještě prohlubovat.
