Nevlastní vnuci představují problém pro mnoho seniorů

Moje děti a tvoje děti bijí naše děti.

Vypadl mi konec věty ...který měl velké ambice...si domů přivede něco takového se dvěma dětmi -měla totiž vlastní bydlení a pracovala a o děti se pořádně starala.

Někdy by měl člověk i být rád za vnuky nevlastní. Známí, kterým syn přivedl ukázat přítelkyni se dvěma dětmi, jí dali hodně drsně najevo, že si nikdy nepředstavovali, že si jejich jedináček, který měl veliké ambice /tisíckrát začal podnikat a tisíckrát ho podpořili, místo aby byl normálně zaměstnaný s vyhlídkou na aspoň nějaký důchod/. Být tou mladou maminkou, otočila bych se a už by mě neviděli. Ona byla trpělivá a snažila se. Vztah, ač letitý, nakonec nevydržel, ač nevlastní vnoučata jistě známým přinesla do života dost radosti. Jejich maminku zřejmě přestalo bavit přítele dotovat v jeho nápadech a řekla bych, že jí jako samoživitelce snad i bylo líp. Známí se vlstních vnoučat nikdy nedočkali a na stará kolena podporují syna, který nakonec nemá na důchod nárok, protože mu chybí nějaká doba pojištění. Docela bych měla chuť se jich dneska zeptat, zda aspoň uznávají, že si syn za svůj zpackaný život může sám a že se někde - na jejich přijímači či vysílači - stala chyba. Život je někdy skutečně zajímavý.

Někdy člověk vyjde snáze s cizími, než s příbuznými. Když je patchworková rodina, stojí třeba za úvahu nechat příbuzné, aby si sami za sebe rozhodli, kdy přijdou pogratulovat a nerozdmychávat negativní leckde vyhrocené vztahy. Komu přinese užitek, když oslava, která stojí plno peněz, dopadne tak, že se tam účastníci v lepším případě separují do dvou nepřátelských mužstev a v tom horším ji využijí ke vzájemným hádkám a výčitkám. Mladí by měli říct, mami, budeš mít narozky, kdy chceš, abychom ti popřáli a co chceš za dárek a matka by měla říct oběma táborům, chcete se tu sejít společně nebo si posedíme v klidu sami? Zejména když se ti příbuzní nesnesou, nemá cenu lámat to přes koleno. Pak má babička zkaženou oslavu, která nebyla zadarmo a mladí pocit, že tam vůbec neměli chodit. A přitom stačí tak málo. Prostě se přizpůsobit nové situaci...

Vždy jsem si myslela, že přijmout cizího vnuka za svého mi nebude dělat žádné potíže. Syn má z prvního vztahu 15letého syna, který je můj "vlastní" a naše vzájemné vztahy jsou dobré. Když nám po letech přivedl novou přítelkyni s jejím pětiletým synem , hned zpočátku jsem zjistila...i manžel...že toto dítě určitě naším dalším vnukem nebude. Jeho chování bylo takové, že nám doslova bránilo mít k němu sebemenší sympatie a náklonnost. Dítě tak nesnášenlivé, mající problémy i s ostatním okolím, kterému by se ještě ke všemu muselo ve všem ustupovat nakonec zapříčinilo, že i synův vztah s jeho matkou se brzy rozpadl..

Ještě bych dodala, že se děti postavily k životu kladně, vystudovaly mají rodiny. Najednou se přihodilo, že tchyně potřebovala pomoc od mojí dcery. Ta mě mile potěšila, ukázala, že je lepší než ona a neodmítla. Tohle by si mohli náhradní prarodiče také uvědomit. Vím, že to může být těžké, sama mám 6 vnoučat a jak se říká vlastní od mých dětí. Tak nakonec vše dobře dopadlo.

Když jsem se po 11ti letech rozvedla, zůstala jsem se 3 dětmi 10, 8, 7 let sama. Později jsem se seznámila s novým partnerem a odstěhovala se i s dětmi 200 km od bývalého domova. Změna prostředí a ztráta rodiny následkem stěhování nebyla jednoduchá. Hlavně moje děti byly obklopeny láskou od mých rodičů a najednou v cizím městě. Děti i já jsme věřili, že najdou novou babičku a dědu, ale omyl. Tchýně nikdy mě ani děti nepřijala. Nazývala je hladovými krky. Hnusné a nikdy na to nezapomeneme.

Naše rodina je taky pěkně "pomíchaná". Rozvedli jsme se, když dětem bylo 12 a 10 let, rozvod nebyl lehký a pro všechny to bylo velice náročné období. Děti se se svým otcem nechtěly stýkat, vztahy s ním si upravily až v dospělosti. Dlouho jsem s nimi byla sama, teprve až jim oběma bylo víc než 15 let, našla jsem si partnera. Ten měl v té době děti mladší než já. Ale nikdy jsem neměla problém je přijmout jako by byly moje, s mými dětmi si rozuměly také, a z jeho strany to bylo stejné. Jen můj syn měl k němu zpočátku dost "opatrný" vztah, po zkušenostech s vlastním otcem měl strach, že to nedopadne dobře... Otec mých dětí si také našel novou ženu, která má děti. Dnes už jsou všechny naše děti dospělé, normálně spolu vycházejí, samy mají své rodiny. Když jsou větší rodinné sešlosti, klidně se tam sejdeme všichni a nikdo to moc neřeší - každý se baví s tím, s kým si má co říct. Vnoučata to všechno berou jako legraci, že mají tolik dědů a babiček. Rodinné vztahy mohou být někdy hodně složité, ale člověk to musí brát, jak to je, důležitá je jistá míra tolerance, a hlavně nevytahovat pořád nějaké staré záležitosti. Když se nějak slušně shodnou a dohodnou dospělí, pak ani děti rozvodem a novou rodinou netrpí. Ale když jsou dospělí rozhádaní a vytahují staré křivdy, přenesou to na děti a neshody pokračují dál do dalších generací. Nemusí to tak být, jen se každý z těch dospělých musí zamyslet sám nad sebou.

Prarodiče by měli mít tak širokou náruč, aby se jim tam schovala vešla všechna vnoučata - pokrevní i nepokrevní. Ano, dřív se lidi nerozváděli, ale častěji umírali v produktivním věku. Pak byli v rodině děti z několika manželství, protože vdovec či vdova se znovu oženil/vdala. Mělo by platit, že děti se do té situace dostaly nevinně a je potřeba jim vyjít vstříct. Pokud se část rodiny špatně snáší - pak udělat oslavu na dvakrát je dobré řešení.

Tady mě napadá jediné: Jsme jedné krve, ty a já. Myšleno nejen v rámci rodiny pokrevní, ale i té lidské. Řešíme prkotiny a důležité věci nám unikají. Nic lidského nám není cizejší než obyčejná lidskost.