Nedávno jsem četla kratičký článek popisující výsledky jakési americké studie, která tvrdí, že matky, jež jsou úspěšné v životě i v zaměstnání, pro děti představují výrazný vzor. Autoři studie tvrdí, že není pravda, že tyto děti nemají dost péče a nevyvíjejí se tak dobře, jako děti laskavých a méně aktivních matek v domácnosti.
Obsah článku mě doslova nadzdvihl ze židle. Podle mě dehonestoval mateřskou péči. Nejsem psycholog a netvrdím, že můj názor je ten nejsprávnější. Cítím však potřebu postavit se na stranu matek, které porodí dítě a věnují se mu v duchu zažitých zvyklostí. Na stranu matek, které v rodinné výchově spatřují pevný základ pro své děti. Nemohu své myšlenky opřít o statistiky. Jenom o porovnání a o něco málo zkušeností vlastních, vyslechnutých a zažitých.
Někdy v sedmdesátých letech minulého století se v rádiu vysílal pořad na různá témata s možností dotazů do živého vysílání. Poslouchala jsem ten zaměřený na výchovu dětí. Jedna posluchačka se přítomného psychologa zeptala, kdy má začít s výchovou svého tříletého syna. Na odpověď nezapomenu: "Maminko, máte tři roky zpoždění."
Před pár lety jsem měla blízko k organizaci zabývající se výchovně vzdělávacím procesem. Matky s tříletými dětmi, které nebyly přijaty do mateřské školy, si málem oči vyškrábaly, aby právě jejich potomek tady byl umístěn. Většina z nich nechodila do práce, chtěly si jen od dítěte odpočinout. Alespoň dopoledne, protože zmíněné zařízení odpolední program nenabízelo. Nechápala jsem a nechápu tento postoj a neumím najít odpověď na otázku - proč si tyto ženy pořizují děti? Proč ho za každou cenu předávají do rukou státních institucí, místo aby se jim věnovaly se vší parádou?
Matky manažerky sice chodí do práce, ale o jejich potomky se starají cizí lidé: učitelky v mateřských školách, chůvy, pečovatelky, lidé ze soukromých škol. Někdy prarodiče. Péče o vlastní dítě se scvrkne na pusu na dobrou noc. Kde je to pravé mateřské pohlazení, pofoukání odřeného kolene, utření pobryndaného trička, vysvětlení, proč nemá tramvaj pneumatiky?
Často jezdím veřejnou dopravou. Na prstech jedné ruky bych spočítala trpělivé, všímavé a vysvětlující maminky. Většina mladých žen s kočárky se nejen neomaleně hrne do vozu, navíc na své kňourající dítě řvou, aby bylo zticha, některá mu vrazí rohlík do ruky, na jeho otázky odsekne, aby neotravovalo. Dítě odrostlé kočárku je často doslova vláčeno matkou za jednu ruku. Co ale většinu matek spojuje, je soustředěná "práce" s mobilem.
Jsem z těchto situací rozčarovaná a říkám si, jaká že to generace vyrůstá? Věřím, že rodičů, kteří svým dětem věnují tolik času, kolik si zaslouží, je hodně. Bojím se však, že jich bude ubývat, protože konzumní společnost vytěsní rodičovskou zodpovědnost. Někdy si myslím, že někteří rodiče považují za samozřejmost, aby se o jejich potomky postaral někdo jiný. Nejlépe stát, ten není se svými službami tak drahý, jako soukromý sektor.
Při psaní těchto řádků mi občas bleskne hlavou myšlenka - proč to vlastně píšu? Asi proto, že je mi líto všech rodičů, kteří se svým dětem opravdu laskavě věnují, společně objevují svět kolem sebe, vysvětlují, co je dobré a co zlé a nevadí jim, že se musí občas uskrovnit, aby svým potomkům dopřáli poznávání a rodinnou pohodu.
Moje kamarádka Zdena má dvě dospělé děti. Nestala se z ní manažerka, rozvedla se, žije sama. Dětem se věnovala od narození. Vztah této matky a jejích dětí vnímám jako úžasný. Jejich vzájemný respekt není hraný, je skutečný. Vím, že i Zdena je na své děti pyšná.
Přála bych dnešním miminům, batolatům, dětem všeho věku, aby u svých rodičů kromě vzorů z pracovních úspěchů našly otevřenou a chápající náruč a pocit, že právě ony jsou u nich na prvním místě.
