Příběh, který se zachoval jen díky tomu, že Bronislaw byl ochoten vyprávět pro Paměť národa, projekt, který shromažďuje vzpomínky pamětníků.
Bronislaw Firla se narodil v roce 1924 v Horní Suché. Ta spadala do oblasti, která za 2. světové války připadla k Německu a její obyvatelé se museli rozhodnout, zda zůstanou českými občany nebo zda podepíší takzvaný Volksliste, tedy přihlášení se k německému občanství. Bronislawův táta podepsal. Myslel si, že válka bude krátká, že takto rodina přežije dobu pod německou nadvládou snáz, že svým synům tak zajistí lepší život. Kdyby jen tušil, co to pro ně bude znamenat.
Bronislaw byl povolán do německé armády a odvelen do Pyrenejí, jeho bratr na francouzskou riviéru. Bronislaw se od první chvíle rozhodl, že po boku Němců bojovat nebude. „Strýc mě vyškolil, jak nejlépe zdrhnout. Vysvětlil mi, že mám čekat, až bude dělostřelecký útok, že to je zmatek a utéct se dá. Tak jsem čekal na příležitost,“ vzpomíná.
Mezitím se dostal se svou jednotkou k průlivu La Manchce. Stavěl bunkry, ale i umělé lesy. „O tom se moc neví, ale spočívalo to v tom, že jsme do země museli zatloukat dlouhé klády, aby na rovinách nemohla přistávat spojenecká letadla,“ vysvětluje. Dlouhé pochody, skrývání se před nálety spojeneckých letadel, těžká práce, spánek na holé betonové podlaze. To vše si vyžádalo daň, Bronislaw dostal zápal plic. Sanitář ho poslal, ať si zajde o pět kilometrů vzdáleného lazaretu. Šel se čtyřicetistupňovou horečkou a měl štěstí, že cestou potkal vojáka, který ho polomrtvého do lazaretu dovezl. Řádové sestry ho vyléčily, ale jeho trápení neskončilo. Naopak. Dozvěděl se, že jeho bratr padl. Lékař mu dovolil jet domů k rodičům, kteří ztrátu syna velmi těžce nesli.
Bronislaw měl před sebou těžké rozhodování. Byl doma, mohl se zkusit skrývat, přidat se k partyzánům. „Měl jsem ohrozit rodiče, kteří už přišli o jednoho syna? To jsem nechtěl. Zároveň jsem věděl, že po boku Němců bojovat nemůžu,“ vzpomíná. Nakonec se do armády vrátil. Byl odvelen do Itálie a dál řešil svůj velký problém: Byl voják bojující na straně těch, které vlastně nenáviděl a fandil těm, kteří by měli být jeho nepřátelé.
A tak jsem zdrhnul
Bylo mu dvacet let, psal se rok 1944 a on tahal na italské frontě kulomety a munici. Občas nějakou schválně někde odhodil a měl pocit, že dělá aspoň malou sabotáž. Jeho chvíle přišla v jedné z bitev. Povzbudilo ho to, že se dozvěděl, že už i samotní němečtí vojáci utíkají. Byl zmatek, ocitl se na konci jednotky, navíc pomáhal raněnému kolegovi. Nikdo si ho nevšímal, byla to šance. „Když jsem viděl, že zdrhají i Němci, bylo mi jasné, že konec války se blíží. Tak jsem šel do toho,“ říká.
S kolegou vojákem utekli. Jedli suchary, pili vodu z potoka, ukrývali se v lesích. Báli se Němců, kteří by je zastřelili jako dezertéry a báli se i Spojenců, kteří by je brali jako Němce, nepřátele a mohli je zastřelit také. Nakonec natrefili na amerického vojáka, který se ukázal být původně z Polska. Vše si vysvětlili a on je odvezl do vězení v Livornu. Pak se Bronislaw dostal do zajateckého tábora. Přihlásil se do polské armády, která se v zahraničí zformovala pod velením generála Wladyslava Anderse. Válka skončila, ale Bronislaw zůstával v zahraniční armádě. Udělal si školu pro telegrafisty, vystudoval důstojnickou školu v italské Falconaře. „My Těšíňáci jsme s návratem otáleli. Už jsme věděli o Katyni, o tom, jak Sověti nakládají s polskými vojáky. To byl jeden z důvodů, proč jsme se báli jet domů. Někteří se začali vracet v čtyřicátém šestém, někteří až o dva roky později,“ vysvětluje. On sám se vrátil domů v květnu 1947.
Pozor, byl ve wehrmachtu
Nebyla to dobrá doba pro muže, kteří bojovali proti nacistům na západní frontě. Natož tak pro ty, kteří původně bojovali na jejich straně. V mnoha úřadech už byli na vedoucích pozicích komunisté, jejich moc v zemi sílila. Bronislawovy školy, které vystudoval v zahraničí, jim připadaly podezřelé, neuznali mu je. Vyptávali se, proč se nevrátil hned po válce, co ty dva roky na západě dělal. Nakonec šel studovat do Polska, kde mu umožnili zopakovat si maturitu a přijali ho na architekturu ve Vratislavi. Po třech letech přestoupil do Brna. Ukázalo se, že zvolil obor, který mu sedí. Jako architekt začal být uznávaný, žádaný. Problém byl v tom, že nechtěl vstoupit do komunistické strany. A tak některé jeho projekty nebyly realizovány, pod jiné se nakonec podepsali kolegové. Projektoval například památník ostravské operace v Hrabyni, ale jeho jménu u něj nebylo uvedeno. Když vyšlo najevo, že bojoval v německé armádě a poté studoval v zahraničí, komunisté rozhodli, že takto nedůvěryhodná osoba na tak významné zakázce pracovat nemůže. Stavbu nakonec realizoval jiný tým, ovšem téměř přesně tak, jak navrhl Bronislaw. „Z toho jsem byl smutný,“ podotýká. Přesto po něm zůstala řada budov, které dodnes slouží lidem. Například lázeňský komplex v Jeseníku, kino Luna a obchody v ostravské části Zábřeh, tamní sídliště, budovy v Havířově.
„Jsem spokojen s tím, čeho jsem dosáhl a myslím si, že se za nic nemusím stydět. Několikrát jsem měl příležitost emigrovat, uživil bych se dobře a právě v době, kdy nás v srpnu 1968 obsadili Rusové jsem byl ve Švýcarsku. Ale když už moji rodiče prožili trauma ze ztráty syna ve válce, nemohl jsem je přece opustit. Bral jsem to tak, že patřím sem. Slezsko, Těšínsko je má rodná zem a jestliže jeho obyvatelé trpí, mám trpět taky. Jsem rád, že jsem se dožil současnosti. Za tu svobodu, ve které nyní žijeme, to všechno stálo,“ říká.
Vzrušující příběhy jako je ten Bronislawův se dochovaly díky projektu Paměť národa, který spočívá v tom, že stovky lidí vyhledávají a zpracovávají vzpomínky dříve narozených. Hledají pamětníky, kteří něco sami prožili nebo byli svědky dějinných či nějak zajímavých událostí. Takto zpracovaných a uložených příběhů v databázi Paměť národa jsou už tisíce. Za každým příběhem jsou desítky hodin práce. Sezení s pamětníky, nahrávání vyprávění, zpracovávání příběhu, které mimo jiné obnáší jeho rozpis po dvou až třech minutých sekvencích, aby se historikům, studentům a dalším badatelům jednou dobře vyhledávalo, co ke které události, který pamětník přesně říká. Projekt slouží i učitelům, kteří díky vyprávění konkrétních lidí mohou poutavěji seznamovat děti s dějinami.
V poslední době je to, bohužel, však také hon s časem, protože pamětníků spojených s velkými dějinnými zvraty, rychle ubývá. Přesto stále jsou a pokud jsou ochotni vyprávět, jako například Bronislaw, dokazují, že současní nejstarší senioři jsou velmi často obdivuhodné osobnosti.