Dovolte nám, abychom vám předvedli své pásmo...
ilustrační foto: pixabay.com

Dovolte nám, abychom vám předvedli své pásmo...

5. 5. 2019

Touto kouzelnou větičkou, která po letech vzbuzuje huronský smích nejen můj, ale i ostatních, kteří v této akci byli zaangažováni, jsme uváděli školní představení naší třídy prvňáčků.

Bylo to v doznívajících padesátých letech a počínajícím uvolňování v letech šedesátých.

Naše paní učitelka byla ta nejlaskavější bytost, se kterou jsem se v životě setkala. V době, kdy nás učila, měla už důchodový věk, nebo se k němu rychle blížila. Byla svobodná, bezdětná a svému povolání se naprosto upsala. Protože jsme jí nahrazovali děti, které nikdy neměla, věnovala se nám bezvýhradně v době školního vyučování, i po škole, kdy s námi nacvičovala různá představení, kterým říkala - dodnes nevím, proč - pásmo. Byla to taková směska básniček, písniček, tanečků a scének, kterou paní učitelka zrežírovala tak, aby se i ten nejstydlivější a nejzakřiknutější žáček uplatnil. Když nedovedl zazpívat, styděl se předvést s básničkou, uplatnil se při sborové recitaci, nebo mu šikovná maminka ušila něco na způsob kroje, a mohl s ostatními dětmi tančit lidové tanečky.

Naše vystoupení byla poplatná tehdejší době a byla – z dnešního pohledu by se řeklo - angažovaná. Vystupovali jsme při různých akcích ROH, MDŽ, zvali si nás do podniků, kde jsme tvořili tzv. kulturní vložku, prostě o zájemce o naše představení nebyla nouze. Tak jsme jednoho dne vnesli kulturu i do podniku, kde pracovala moje matka. Bylo to u příležitosti MDŽ, a představení se jmenovalo „Našim maminkám“ Pokusím se vám jeho průběh vylíčit.

Hodně důležitý byl nástup. V čele šla paní učitelka s housličkami. Za ní už jsme nastupovali my v dvojstupu a v oblečení, ve kterém jsme vystupovali. Tak například holčičky, které vystupovaly ve scénce o zemědělcích, měly na hlavách šátky uvázané „na babku“ a přes rameno hrábě nebo motyku. Kluci holínky a kulicha. Tanečníci byli v lidových krojích, potom se tam ještě vyskytoval letec v letecké kukle, Evička svítila v bílých silonových šatečkách, protože hrála nějakou skladbičku na piano, a tak podobně. Já jsem stála v první řadě uprostřed, protože jsem měla důležitý úkol. Já jsem to celé uváděla. Nebylo to způsobeno ani tak mým uměleckým talentem, jako spíše tím, že jsem se ještě v předškolním věku naučila plynně číst, a tak zatímco jiné děti ještě slabikovaly, já už jsem byla schopná program, který jsem důležitě držela před sebou napsaný v pevných deskách, nejen přečíst, ale si i zapamatovat. Pouze, když přišlo na řadu „moje umělecké číslo“, ohlásila to paní učitelka. A oblečení jsem měla decentní, jak se u uvaděček slušelo – modrá sukýnka, bílá halenka. A věčně padající punčocháče s vyboulenými koleny.

Udělala jsem krok dopředu a slovy „Dovolte nám, abychom našim maminkám k svátku předvedli své pásmo, jsem uvedla první číslo. Doprovázela jsem je uvádějícím gestem pravé ručky, které táta při jiné příležitosti nazval „Jako když spadnou šraňky“. Krok vzad, paní učitelka dala tón, a uvedli jsme se písní „Leť, naše holubičko bílá. Krok vpřed, a z desek jsem ohlásila báseň „Buď republiko zdráva.“ Recitovali všichni sborově. A tak to šlo v rychlém sledu tak, jak nám to paní učitelka zrežírovala.

Koutkem oka jsem sledovala matku, která seděla u stolu se svými kolegyněmi z kanceláře, u nosu a přes pusu si držela kapesník, a slzela. Zrovna když jsem z improvizovaného stupínku v básničce, kterou jsem recitovala, spílala svým tenkým hláskem americkým imperialistům, že se jich nelekneme a řádně s nimi zatočíme, matka urychleně opustila místnost. Bylo mi to divné, ale zas tak příliš jsem nad tím nepřemýšlela.

Po našem vystoupení nám předseda závodní rady poděkoval, potřásl si rukou s paní učitelkou, pohladil hlavičku nejbližšího žáčka, a my jsme opět v dvojstupu odešli za sálu. Paní učitelka nás všechny pochválila, jací jsme byli šikovní, a nic jsme nezkazili, a mě se otázala: „Jestlipak sis, Ivanko, všimla, jak byla tvoje maminka dojatá, když jsi přednášela básničku? Váhavě jsem to odkývala, ale věděla jsem, že to tak asi nebude. Moje maminka byla „tvrďák“, a jen tak snadno se nedojímala.

Vysvětlení se mi dostalo asi po týdnu, kdy jsem tajně vyslechla matčin hovor s kamarádkou, která se u nás zastavila na kafíčko. Mamka jí parodovala průběh našeho vystoupení, včetně mé produkce a obě se svíjely smíchy. Tak jsem poznala krutou pravdu. Moje maminka neplakala dojetím, moje máma řvala smíchy!!

Nikdy jsem se už nedozvěděla, co paní učitelku k podobným akcím vedlo. V KSČ prý nebyla, a protože byla velmi laskavá, chápavá, bezelstná, vysvětluji si to tím, že tomu systému opravdu věřila, těšila se, že nás čekají světlé zítřky. Nebyla ostatně jediná, později jsem se setkala se spoustou skvělých lidí, kteří věřili, že pomáhají nastolovat spravedlivější řád ve společnosti. Ale možná naše milovaná učitelka chtěla být co nejvíce s námi, byli jsme jedinou náplní jejího života.

Na třídních srazech na ni dodnes vzpomínáme s láskou a úctou a na naše tehdejší vystupování s lehkým pobavením.        

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Ještě za dob socialismu jsem se přímo od učitelek dověděla, že děti po takovém školení usoudily, že revoluci v Rusku vyhrál car Lenin. Ovšem bezkonkurenční politické školení byl srpen 68. To už ale taková sranda nebyla.
Anna Čípová
Paní Ivano, děkuji za článek. S námi nacvičovala pásma paní učitelka ze školní družiny. Moc ráda na to období vzpomínám.
Soňa Prachfeldová
Naše škola také s námi nacvičovala různá pásma, básně, když jsme hrály /děti/ pohádku děduška maroz jolku nam priňos- tak já důležitě říkala - já sova učená v celém lese vážená... , ještě teď se směju a děti vesměs berou vše zodpovědně a patřilo to k našemu dětství. Měla jsem rozumné rodiče, kteří mi nemotali hlavu z tehdejšího režimu, i když mnv nám do baráku nastěhoval nechtěné nájemníky. A učitelé pro nás byli osobnosti, oproti dnešku, jak se s nimi jedná.
Ilona Erika Kolář
Na ta pásma k nejrůznějším příležitostem si pamatuji moc dobře. Provázela mne po celou dobu školní docházky. Většinou to bylo k "Vítěznému únoru" a k VŘSR.
Jitka Caklová
Proti článku nenapíši ani půl slova, neboť každý obraz o sobě si vytváří každý sám, tím co píše. Každý z nás, pokud je schopen je vydolovat, má nějaké vzpomínky, Také jsme měli soudružku učitelku, která nám "lila do hlavy", jak bude krásně, až vybudujeme komunizmus, jak bude všechno zadarmo, neboť každý bude uvědomělý a ze společného si vezme, jen tolik, kolik bude potřebovat. Kdo by tomu rád neuvěřil, když slyšel "ZADARMO". Bohužel, potřeby se lišily a postupem času stále víc. Kdo je dnes schopen a ochoten si uvědomit, jakou morální devastaci zrůdnost komunistického režimu na lidech napáchala?
ivana kosťunová
Děkuji za vysvětlení, když si to promítnu s tím odstupem let a uvědomím si, v jakém období jsme do první třídy chodily, doplňuji si mozaiku. Konkrétně pro tuo paní učitelky by byl odchod ze školství životní tragedií.
Marcela Pivcová
Paní Ivano, na Vaši větu: … co paní učitelku k podobným akcím vedlo... Vám odpovím jednoznačně - paní učitelka dostala vystoupení se žáky za úkol od vedení školy. Sama jsem později v období "normalizace" se žáky při různých podobných příležitostech vystupovala. Kolega češtinář musel obstarat recitaci básní a průvodní texty, já měla za úkol hudební doprovod. Do toho bohužel patřily občas i angažované písně, které jsem musela se žáky nacvičit. Bylo-li výročí konce války nebo MDŽ, prošlo nám pásmo z veršů našich známých básníků a Smetanova či Dvořákova hudba, kterou jsem k recitaci pouštěla z magnetofonu. Při jiných výročích byly verše i hudební doprovod poplatné režimu. Odmítnout úkol by bylo, bez přehánění, spojené s rizikem opustit školu.
Marie Doušová
Krásné vzpomínky i já jsem si při čtení tohoto pěkně napsaného článku oprášila svoje dětství a moje recitace a herecké představení na různých besídkách. Ano Ivo, je na co vzpomínat. Dík.*********
Helenka Vambleki
A právě na STM jsem já přednášela procítěně: 1/Pro koho Lenin žil a 2/ Jsem pionýrka, víš?..., s kterými jsem vyhrála školní kolo. Dostala jsem se do městského a tam jsem si to zopakovala a poté ještě v okresním kole a naposled v krajském-tam ale bez postupu. Pak jsme měli ve zbylém čase zarecitovat ještě něco, já vybrala Cestičku k domovu a Křišťálovou studánku a v komisi asi neseděli takoví angažovaní ideologisté, tak to tam jen zašumělo a pak mi kdosi z té komise při loučení prozradil, že kdybych si místo propagandistických veršů vybrala do soutěže Cestičku a Studánku, mohla jsem hrdě postoupit do celonárodního kola :-) Marně jsem se nedávno snažila tu báseň o Pionýrce na Netu najít, protože na rozdíl od Lenina, z téhle si za Boha nemůžu vzpomenout ani jedno slovo.
Danka Rotyková
Paní Ivano, zažila jsem podobná vystoupení taky a tehdy jsem byla šťastná. Moc ráda jsem totiž zpívala i recitovala, což celá moje rodina naprosto nechápala. Ale nebránili mi, nechali mě vyrůst a prozřít. Díky za připomenutí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.