Touto kouzelnou větičkou, která po letech vzbuzuje huronský smích nejen můj, ale i ostatních, kteří v této akci byli zaangažováni, jsme uváděli školní představení naší třídy prvňáčků.
Bylo to v doznívajících padesátých letech a počínajícím uvolňování v letech šedesátých.
Naše paní učitelka byla ta nejlaskavější bytost, se kterou jsem se v životě setkala. V době, kdy nás učila, měla už důchodový věk, nebo se k němu rychle blížila. Byla svobodná, bezdětná a svému povolání se naprosto upsala. Protože jsme jí nahrazovali děti, které nikdy neměla, věnovala se nám bezvýhradně v době školního vyučování, i po škole, kdy s námi nacvičovala různá představení, kterým říkala - dodnes nevím, proč - pásmo. Byla to taková směska básniček, písniček, tanečků a scének, kterou paní učitelka zrežírovala tak, aby se i ten nejstydlivější a nejzakřiknutější žáček uplatnil. Když nedovedl zazpívat, styděl se předvést s básničkou, uplatnil se při sborové recitaci, nebo mu šikovná maminka ušila něco na způsob kroje, a mohl s ostatními dětmi tančit lidové tanečky.
Naše vystoupení byla poplatná tehdejší době a byla – z dnešního pohledu by se řeklo - angažovaná. Vystupovali jsme při různých akcích ROH, MDŽ, zvali si nás do podniků, kde jsme tvořili tzv. kulturní vložku, prostě o zájemce o naše představení nebyla nouze. Tak jsme jednoho dne vnesli kulturu i do podniku, kde pracovala moje matka. Bylo to u příležitosti MDŽ, a představení se jmenovalo „Našim maminkám“ Pokusím se vám jeho průběh vylíčit.
Hodně důležitý byl nástup. V čele šla paní učitelka s housličkami. Za ní už jsme nastupovali my v dvojstupu a v oblečení, ve kterém jsme vystupovali. Tak například holčičky, které vystupovaly ve scénce o zemědělcích, měly na hlavách šátky uvázané „na babku“ a přes rameno hrábě nebo motyku. Kluci holínky a kulicha. Tanečníci byli v lidových krojích, potom se tam ještě vyskytoval letec v letecké kukle, Evička svítila v bílých silonových šatečkách, protože hrála nějakou skladbičku na piano, a tak podobně. Já jsem stála v první řadě uprostřed, protože jsem měla důležitý úkol. Já jsem to celé uváděla. Nebylo to způsobeno ani tak mým uměleckým talentem, jako spíše tím, že jsem se ještě v předškolním věku naučila plynně číst, a tak zatímco jiné děti ještě slabikovaly, já už jsem byla schopná program, který jsem důležitě držela před sebou napsaný v pevných deskách, nejen přečíst, ale si i zapamatovat. Pouze, když přišlo na řadu „moje umělecké číslo“, ohlásila to paní učitelka. A oblečení jsem měla decentní, jak se u uvaděček slušelo – modrá sukýnka, bílá halenka. A věčně padající punčocháče s vyboulenými koleny.
Udělala jsem krok dopředu a slovy „Dovolte nám, abychom našim maminkám k svátku předvedli své pásmo, jsem uvedla první číslo. Doprovázela jsem je uvádějícím gestem pravé ručky, které táta při jiné příležitosti nazval „Jako když spadnou šraňky“. Krok vzad, paní učitelka dala tón, a uvedli jsme se písní „Leť, naše holubičko bílá. Krok vpřed, a z desek jsem ohlásila báseň „Buď republiko zdráva.“ Recitovali všichni sborově. A tak to šlo v rychlém sledu tak, jak nám to paní učitelka zrežírovala.
Koutkem oka jsem sledovala matku, která seděla u stolu se svými kolegyněmi z kanceláře, u nosu a přes pusu si držela kapesník, a slzela. Zrovna když jsem z improvizovaného stupínku v básničce, kterou jsem recitovala, spílala svým tenkým hláskem americkým imperialistům, že se jich nelekneme a řádně s nimi zatočíme, matka urychleně opustila místnost. Bylo mi to divné, ale zas tak příliš jsem nad tím nepřemýšlela.
Po našem vystoupení nám předseda závodní rady poděkoval, potřásl si rukou s paní učitelkou, pohladil hlavičku nejbližšího žáčka, a my jsme opět v dvojstupu odešli za sálu. Paní učitelka nás všechny pochválila, jací jsme byli šikovní, a nic jsme nezkazili, a mě se otázala: „Jestlipak sis, Ivanko, všimla, jak byla tvoje maminka dojatá, když jsi přednášela básničku? Váhavě jsem to odkývala, ale věděla jsem, že to tak asi nebude. Moje maminka byla „tvrďák“, a jen tak snadno se nedojímala.
Vysvětlení se mi dostalo asi po týdnu, kdy jsem tajně vyslechla matčin hovor s kamarádkou, která se u nás zastavila na kafíčko. Mamka jí parodovala průběh našeho vystoupení, včetně mé produkce a obě se svíjely smíchy. Tak jsem poznala krutou pravdu. Moje maminka neplakala dojetím, moje máma řvala smíchy!!
Nikdy jsem se už nedozvěděla, co paní učitelku k podobným akcím vedlo. V KSČ prý nebyla, a protože byla velmi laskavá, chápavá, bezelstná, vysvětluji si to tím, že tomu systému opravdu věřila, těšila se, že nás čekají světlé zítřky. Nebyla ostatně jediná, později jsem se setkala se spoustou skvělých lidí, kteří věřili, že pomáhají nastolovat spravedlivější řád ve společnosti. Ale možná naše milovaná učitelka chtěla být co nejvíce s námi, byli jsme jedinou náplní jejího života.
Na třídních srazech na ni dodnes vzpomínáme s láskou a úctou a na naše tehdejší vystupování s lehkým pobavením.
