Možná si po přečtení názvu řeknete, že na Oltáříku už jste přece se mnou byli. A budete mít pravdu. Byli jsme tam a na Košťálově na podzim. Jenže když už jsem si chytila červenou nitku Zlaté stezky zemí hradů a přežila zimu, je na jaře čas rozmotat z jejího klubíčka další kousek. Navážeme tedy tam, kde jsme minule končili, a vydáme se z Oltáříku dál.
Naše putování zahájíme opět v jedné ze středohořských vesniček s půvabným názvem Děkovka. Dnes je krásný jarní den a vrch Hrádek se zříceninou hradu Oltářík nad ní teď vypadá barevně docela jinak. A když už jsem tady, tak přece nemůžu odbočku k hradu minout a nechat si ujít pohled na čisťoučkou jarní krajinu. Vracím se zpátky k rozcestníku a vydávám se do pro mne neprobádané oblasti. Kousek půjdeme po silničce, vedoucí po okraji Dlouhého vrchu, ale toho, že budete uskakovat před neustále jezdícími auty, se věru bát nemusíte, nepotkala jsem ani jedno. Po chvíli se Stezka silničky pustí a zavede nás do měkkého a tichého lesa. Mezi stromy se objevuje majestátní Lipská hora, cíl dnešního výletu.
Lipská hora (689 m) - je tak charakteristická svým tvarem, že ji na panoramatu Českého středohoří nemůžete přehlédnout. Má tak zvláštní sklon, že pro sebe si říkám, že tak dlouho fučel pravítr pořád jedním směrem, až původně krásně rovnou horu dočista naklonil a už jí to zůstalo. Léta mě svádí a láká, našeptává a konečně se rozhoduji, že si na ni vyšlápnu. Pohled do výšky na skalnatý svah mě trochu děsí, ale ... nejprve ale musím projít další vesničkou s pár domečky s celkem všedním názvem Lhota. Mají tam na návsi pěknou žlutou kapličku. Cesta začíná zvolna stoupat a to už máme Lipskou horu pod nohama. Jde se stále lesem až k odbočce na vrchol. Vypadá to, že moc turistů tudy nechodí a záhy se ukazuje, že vyjít na Milešovku po parádní turistické cestě je mnohem jednodušší. Tady uzounká vyšlapaná cestička vede mezi stromy, občas ji musíte hledat a - jak jsem si přečetla "šedohnědá hornina trachyt s typickou deskovou odlučností", hezky česky podkluzující ploché kameny ve strmém kopci, vám dávají pocítit věk a nejistotu. Našla jsem hůl, větev, kterou tam zřejmě nechal jiný poutník a s její pomoci jsem vylezla notný kus. Ale když jsem vrchol stále neviděla a představila si, že se musím dostat také zpátky dolů, můj sen vyjít na Lipskou horu se rozplynul a pokorně jsem se vrátila. Co mě tedy dostalo, to jsou stromy porostlé hluboké brázdy, naskládané vedle sebe a vedoucí lesem ve svahu na stranu, kde se schází k Medvědicím. To jsem nikdy neviděla a netuším, jak vznikly a proč tu tyhle hluboké zářezy jsou.
Brzy procházím další vesničkou s názvem Medvědice. Napadlo mě, že název pravděpodobně nebude mít nic společného s medvědy, ale s medvědicí lékařskou, která tu v dřívějších dobách rostla v mnohem hojnějším počtu než dnes. Míjím kostel sv. Kateřiny a pokračuji zase chvíli po klikaté silničce mezi ovocnými sady a s výhledy na České středohoří. Byli jste už někdy v Kocourově? Já ano, je to další vesnička navlečená na červenou nitku Zlaté stezky zemí hradů. A nad ní se zvedá Ostrý s další zříceninou hradu. Už jsem tam sice byla, ale když už jsem tady, vyjdu si nahoru. Ještě předtím ale míjím sympatickou hospůdku s penzionem a krásným výhledem na středohořské vršky. Co myslíte, stála by za výlet?
Moje putování tentokrát končí neplánovaně dříve než bylo v plánu. U rozcestníku pod Ostrým mi displej foťáku nekompromisně oznámil, že baterie je vybitá. A protože tak trochu vybitá jsem se v tu chvíli cítila i já, rozhodla jsem se nechat Ostrý na jindy, turistickou značku jsem opustila a vzala to okrajem lesa pod Ostrým do Března na autobus.
Prošla jsem pět vesnic, v nohách mám asi 13 km a věřte mi nebo ne, za celé odpoledne jsem potkala jednoho člověka.
Související článek: Oltářík a Košťálov
