Kupředu leváááá, kupředu leváááá, zpááátky ni krok, ta dadada tadada tadada.... Z rozhlasu po drátě se line rázná hudba a zaplňuje prostor kuchyně od kamen s rozpálenou litinovou plotnou až po kredenc s prosklenými vitrínkami. Trumpety vřeští, bubny hlomozí, smyčce úpí. Pokyvuji hlavou v rytmu úderné melodie a vidličkou ťukám do stolu.
„Přestaň blbnout a jez!“ okřikne mě maminka.
„Kupředu leváááá, dejte náááám chlebááá, my máááme hlad...!“ doplňuji svým pisklavým hlasem orchestrální melodii a vidličkou dál zatvrzele udávám tempo.
„Že tě praštím!“ vzkřikne tatínek, který sedí naproti mně, a výhružně zdvíhá ruku.
Maminka se ke mně otáčí a starostlivě mě napomíná: „Tohle nikde zpívat nesmíš, takhle to není.“
„Ale kluci na hřišti to tak zpívali. Slyšel jsem je,“ nechápavě odporuji.
„Kluci se spletli. A teď už jez, vystydnou ti brambory.“
Je čas páteční večeře. A jako každý pátek máme na večeři špenát. Maminka přede mě klade talíř plný horkých, máslově zlatavých brambor zalitých brčálově zelenou hmotou uvařenou s česnekem a doplněnou na plátky nakrájeným, natvrdo uvařeným vajíčkem. Z talíře stoupá vábivá, štiplavá vůně a vtírá se mi do nosu. Kýchnu tak silně, že se celý zatřesu a na židli nadskočím.
„Zdravíčko!“ usměje se na mě maminka.
„Pozdrav pánbůh!“ řekne babička, která před chvílí vešla do kuchyně a přisedla si ke stolu vedle mě. Otočí se k tatínkovi: „Vláďo, vypni to rádio! Nevím, proč to musíte mít při večeři vždycky zapnutý.“
„Zprávy, babi, zprávy. Člověk musí vědět, co se děje,“ vážně odpoví tatínek a nabere si plnou lžíci špenátu.
Babička pochybovačně zakroutí hlavou, vezme si talíř, který jí podává maminka, přivoní ke špenátu a zeptá se: „Tvůj? Ze zahrádky?“
„Jo, ten je náš,“ odpoví maminka, „ale moc ho letos není, nějak nám zežloutl.“
„Když žloutne špenát, bude neúroda. Suchý léto,“ prorokuje babička.
A v rozhlase končí kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok, ta dadada tadada tadada, a příjemný hlas vítá posluchače u hlavních rozhlasových novin. Neposlouchám je. Proháním kousek tvrdého vaječného žloutku špenátovým pralesem, představuji si, že pronásleduji gorilu a v duchu si prozpěvuji kupředu leváááá, dejte náááám chlebááá...
Dojedli jsme a rozhlasové zprávy končí. Jedna z posledních informací je, že po bouřlivých a deštivých dnech, které zvedly hladiny řek, hrozí povodně. A bude hůř, bude pršet celé léto.
„Slyšíš to?“ řekne tatínek babičce. „To tvý suchý léto!“
„Oni ví prd,“ ohradí se babička, „když žloutne špenát, bude sucho!“
Jaké bylo to léto roku 1964 a kdo v téhle při nad pátečním talířem měl pravdu, na to si už dnes nevzpomenu. Ale má duše už bude navždy při konzumaci špenátu prozpěvovat kupředu leváááá...
Tatínek měl ten rozhlas před večeří opravdu raději vypnout.
fotokoláž: Lubomír Müller
