Letos jsem se rozhodla potřetí navštívit městečko Volary ležící v podhůří Šumavy. Vždy se ubytuji v hotelu Bobík, kde je i velmi slušný balneoprovoz, který využívá při svých procedurách výtažky z konopí. Dokonce v hotelu se vaří místní pivo s přidaným konopným extraktem. Ale moje cesta nebyla motivována jen wellnessem, hlavně jsem se přijela poklonit památce převážně žen židovského původu, které zahynuly na tzv. "Pochodu smrti".
Na konci války byly z mnoha měst vypraveny tyto pochody. Nacisté přesunovali vězně z koncentračních táborů proto, aby nepadli do rukou postupujícím Spojencům. Jeden z nejkrutějších a nejdelších pochodů byl ze Svatavy do Volar. Mezi 15.dubnem a 5. květnem 1945. Během 260 km dlouhé cesty zemřelo asi 500 lidí, převážně mladých žen.
Na cestu měly 300 gramů chleba, tři brambory a kávu. Brambory byly shnilé, chleba plesnivý, pokud byl vůbec. Když pršelo, tak si z louží nabíraly vodu Ženy vážily v průměru okolo 38 kg, což je skoro za hranicí existence. Měly ale vůli přežít a dočkat se konce války. Lidé ve vesnicích se ženám snažili pomoci. Místní riskovali pokusy donést účastnicím pochodu trochu jídla.
Do Volar došlo něco málo přes 300 vězenkyň. Zhruba polovina z nich byla dovezena na povozech. Dozorci odtud následující den vypravili další pochod "Došli k Cudrovicím". Tam se přihodilo to, čeho se esesáci obávali. Došlo k náletu. Shodou okolností nebyla zasažena žádná z vězenkyň. Nálet ale zabil jednu z dozorkyň, dvě další těžce zranil. To esesáky rozčílilo, na místě ze vzteku postříleli 22 vězeňkyň.
Pochod smrti ze Helmbrechtsu přes Svatavu do Volar navazoval na dlouhý transport z koncentračního tábora Grünberg (polsky Zielona Góra), kde se nacházely zejména německy hovořící ženy židovského původu z oblasti Katovic. Koncem ledna bylo vyhnáno asi 1200 žen, na místo určení 6. března jich dorazilo něco málo přes 600. Trasa byla dlouhá 400 km. Vězenkyně cestou umíraly vyčerpáním, hladem, zimou, na nemoci nebo byly zastřeleny při pokusu o útěk - trest smrti hrozil i těm, kteří vězňům chtěli dát cestou potravu. Chování dozorců bylo nelidské. Nacisté se řídili rozkazem H.Himmlera, že žádný Žid se nesmí dostat do rukou Spojenců.
Památník ve Volarech připomíná smrt bezmála stovky žen na samém konci války. Tzv. "Pochody smrti" z koncentračních táborů v roce 1945 měly za účel zabránit možnému osvobození vězňů vojáky spojeneckých armád a mnoho jich vedlo přes naše protektorátní území. Socha znázorňující torzo ženy je dílem sochaře V. Paříka. Shlíží z malého pahorku a je z roku 1974. V roce 1989 přibyl v horní části pietního místa obelisk s biblickým textem.
Uvědomila jsem si také, že je zapotřebí neustále citlivě vysvětlovat lidem z historického pohledu nedávnou dobu, aby bolest a utrpení žen z transportu smrti, ale i všech obětí II.světové války, nebyla zapomenuta. Jak nám připomíná nápis na pomníku na volarském hřbitovu: "Je Vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem? Pohleďte a vizte, má-li někdo takovou bolest, jaká byla způsobena mně."
Volary byly osvobozeny dne 5. května 1945 americkou armádou. Chtěla jsem tímto příspěvkem připomenout utrpení lidí v průběhu II. světové války a zároveň vyjádřit poděkování našim osvoboditelům, a to jak příslušníkům Rudé armády, tak Spojeneckých vojsk západní fronty.
Použitá literatura: Rachel Kuttnerová, Expozice Pochod smrti, Volarské muzeum
