Pocity - obavy

Mám potřebu uvést na pravou míru můj vztah k těmto příspěvkům. Příběhy nejsou z mého vlastního života, jsou vymyšlené. Ale při jejich psaní využívám některé poznatky, pocity a zkušenosti ze svého života i ze života lidí, které jsem potkala.

Početla jsem si... s velkou chutí a nadšením z velmi zdařilého stylu vyprávění. Byla jsem zvědavá na pointu a cítím velkou úlevu nad šťastným koncem. Máme v rodině postiženého syna a vím o tom své - žiju už více než třicet let s jeho otcem... Ale co jsem si především v tomto příběhu uvědomila, a to v poslední době už po několikáté, jak důležité je akceptovat odlišné vnímání soužití v rodině. Na dalším z mnoha příkladů vidím, že dětství v nás zanechává hluboké stopy, jakkoli se tomu někteří jedinci (hlavně muži!) brání. A že je i po létech nutné v rodině komunikovat a i zpětně si vyjasnit události, které každý prožíval jinak, aniž by to ten druhý zaznamenal. Taková očista vztahů má veliký význam pro všechny zúčastněné strany. Je to pro mě v těchto dnech mimořádně aktuální a citlivé téma... Děkuji za krásně napsaný příběh ze života!!

Paní Vladislavo, rozumím tomu. Mám něco podobného za sebou. Mámy musí zapomenout a být tu pro děti v jakémkoliv jejich věku.

Obavy jsou vlastně domněnky. I když bychom jim neměli přikládat velkou váhu, mohou nás ochromit, zvlášť, pokud u sebe nemáme nikoho, s kým bychom si o tom popovídali. Ještě že máme maminky, babičky a nebo jen kamarádky nebo kamarády. S takovymi myšlenkami by neměl být nikdo sám.

Takovou situaci neznám, ale kéž by to tak vždy bylo. Nejhorší je, když se rodiče nesmíří s dětmi až do smrti (třeba Jiří Sovák se synem).

To byl moc silný příběh, že jsem ho četla nadvakrát. A je jen dobře, že se ta prognóza nevyplnila.