Když se zadíváte z okna, vůbec vám nepřijde, že jste pořád ještě v Praze, cítíte se tady jako na vesnici. Je vám příjemně. Vzrostlé kaštany a spousta zeleně lemují vchod do restaurace. Asi i proto je venku tolik míst k sezení, přesně sto dvacet. Dovnitř se vejde hostů o něco víc, až sto čtyřicet.
Napadne vás, jak by v restauraci zvládli takový nával. Byli by vůbec schopni obsloužit tolik strávníků?
„Jasně že jo, na tom je náš podnik založený,“ reaguje Jan Punčochář. „Samozřejmě, kdyby skutečně přišlo 240 hostů najednou, v jedné chvíli, bylo by to složitější. Ale přichystat takových 280 jídel postupně, přes celou dobu oběda, na to jsme připraveni.“
Jan Punčochář postavil svoji kuchyni na česko-rakouské klasice. Tedy řízky a omáčky. Mimochodem, to jsou i jeho oblíbená jídla už z dětství. Tvrdí, že základem každé pořádné omáčky je cibule. „Když ji rozkrojíte, podívejte se, jak je malebná,“ vysvětluje nadšeně šéfkuchař.
Tahákem jeho podniku možná bude hodně silná dršťková polévka. Je zahuštěná telecími nožičkami, přitom v ní není ani gram mouky. Voní po libečku, po česneku. Nebo by mohl lákat hosty tafelspitz, dlouho tažený silný vývar s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi.
Se svými recepty se Punčochář nijak netají. „Jsem naopak ten typ kuchaře, že když se mě někdo zeptá, klidně mu dám přesný recept. Ať si to každý udělá a vyzkouší. Jenom si myslím, že pouze podle receptu se nedá udělat nejdokonalejší jídlo. Každý do něj musí dát kus sebe.“
Kromě obrovské kuchyně a výčepu najdete v lokále ještě tajné dveře. Za nimi se brzy otevře Stůl Jana Punčocháře. Malá místnost jen pro dvanáct lidí, která by měla připomínat obývák s kuchyní. „Lidé se tam budou cítit jako doma,“ těší se šéfkuchař. „Budou nám koukat pod ruce a třeba dostanou chuť přijít si popovídat s kuchařem nebo číšníkem.“
