Blíží se volby do Evropského parlamentu a mnoho lidí si řekne: Proč to sem na i60 tahá? Tý politiky je už tak dost, na billboardech, v médiích. Ale co naplat, on je to taky kousek našeho života. My, lidi od 65 let výš, tvoříme čtvrtinu všech voličů. Vůbec není jedno, co uděláme.
Lidi jsou rádi, že volby nejsou povinný. Někdo si doslova užívá tu svobodu, že k volbám jít nemusí (když se ale za socialismu dokázal přizpůsobit té povinnosti volit, je mi divné, že si nyní nezvykl na svobodu volit…). A co teprve otázka, koho volit! V Česku skoro nikdo nechce říct, koho bude volit nebo koho volit. Stydí se za to? Nebo se jen bojí, že by ho něco postihlo (asi hněv souseda?), kdyby „se prozradil“?
Mnoho se jich vymlouvá, že volby jsou přece tajné. To jsou, ale ne v tom smyslu, že by volič nemohl říct, koho bude sám volit nebo koho volil. To jen volební komisaři to nesmějí o nikom říkat. Člověk si může kdykoliv uplatnit právo na to, říct, koho volil, co si myslí, co chce nebo nechce.
To tajnůstkářství bylo pro mě možná největším překvapením hned poté, co se od roku 1990 začaly formovat politické strany. Stalo se to na jaře 1990, kdy jsem vyjel na první delší zahraniční cestu. Našetřili jsme peníze ještě s Honzou Skorkovským a vyrazili do Itálie s cílem přežonglovat Itálii od Jaderského moře přes Apeniny a přes Řím až k moři Tyrhenskému na druhé straně poloostrova. S fotbalovým míčem, který se pokud možno nedotkne země ani ruky a povede se jen hlavičkováním, nesením na čele a nakopáváním, bez dotyku se zemí. teda já se o to ani nepokusil, to dokázal Honza. Já jen šel s ním a radil, kde je kanál či stojící auto, takže beze mě by to taky dost dobře nešlo, že. Podrobně jsem to popsal ve své knížce Maléry a já.
No a teď k té zkušenosti. Dorazili jsme do středně velkého města Chieti těsně před komunálními volbami. Tehdy jsem si neuměl představit, jak mohou probíhat poslední dny, a tady jsem užasle sledoval, jak mladí lidé vyhazují z projíždějících automobilů mraky barevných vizitek se jmény a fotografiemi kandidátů. Jak městem pochoduje šik zastánců té či oné strany. Jak jsou všechna nároží polepena předvolebními plakáty. Pak jsem přišel do redakce místních novin a o svém zážitku se zmínil. „Je těžké se rozhodnout, koho volit?“ tázal jsem se redaktorů. „Ani ne,“ odpověděli všichni svorně. „Tady Sergio je křesťanský demokrat, Paolo republikán, Larissa je sociální demokratka, Pietro asi bude volit komunisty. A tady náš fotograf, to je neofašista.“ Údivem mi spadla čelist až na zem. „Cože, vy to o sobě takhle klidně říkáte?! A ještě ke všemu jste schopní zůstat v jedné redakci?“ Představoval jsem si tehdy, že by to měli být nesmiřitelní nepřátelé. „Nene,“ smáli se, „tady nám to docela klape. Proč bych se zlobil na kamaráda jen proto, že má jiné názory a volí jinou stranu?“
No a vidíte, tohle se v Česku ještě úplně nepodařilo. Demokracii a svobodu ještě pod kůží nemáme, ještě jsme si na ni nezvykli. Jsme nicméně stranicky pilní, to ano. Dneska je v Česku přes 90 politických stran a přes 150 politických hnutí. Máme docela štěstí, že Evropských voleb se účastní pouze 40 z nich. Představte si balík 240 hlasovacích listů, který by vám před volbami přišel domů!
Avšak i když se kouknu jen do těch čtyřiceti, musím to občas rozdýchávat. Zdržím se uštěpačných komentářů, jen si prosím z pilnosti nalistujte hlasovací lístky číslo 6, 13, 14, 18, 23 nebo 25 (třeba se vám zalíbí). Já sleduju pár europoslanců dlouhodobě, co dělají, k čemu se hlásí, jestli vůbec byli aktivní. A některé znám osobně, mezi nimi vybírám raději než přímo mezi stranami, kdy nevím, kdo se nakonec do EP dostane a co tam bude dělat nebo naopak nedělat. Dlouho jsem zvažoval kandidátku č. 39, na které je Tomáš Zdechovský, jehož si moc vážím. Víte, že pomáhá řešit třeba případy norských únosů českých dětí nebo případ českého řidiče kamionů, kterému vlezli imigranti do auta a Francie ho nespravedlivě šoupla do vězení?
O pár míst dál na téže kandidátce je Nina Nováková (65 let), s tou se znám, společně jsme se zamýšleli třeba nad tím, jaká pravidla dát kdysi hrozbě nelegální imigrace, jaké zásady bychom měli přijmout. Vybírám z nich: „Chceme být světu otevření, ne však multikulturní… (Případná) podpora jde vždy ruku v ruce s požadavky. Tím základním je znalost našeho jazyka – do společenství se nemůže zapojit ten, kdo s námi neumí nebo nechce mluvit… Ten, kdo zde léta žije a platí pojištění, se nemůže mít hůř než ten, kdo právě přišel… Ti, kteří dostanou naši ochranu, si musí co nejdříve sami zabezpečit živobytí - naučit se řeč a získat kvalifikaci… Ten, kdo naši pohostinnost zneužije, nemůže s námi zůstat.“ Docela jasné, tehdy to bylo z dílny TOP09 (možná to teď někoho překvapilo).
Nestydím se za to, koho volím, vím, že jsem to rozvážil, jak nejlépe jsem uměl. Můj záměr se nedá nikomu vnutit, mohu si akorát vyslechnout, koho volí lidé kolem mě (díky za každou informaci). Nakonec asi budu hlasovat pro č. 26, protože i tady znám pár lidí. Za velmi platného europoslance považuju Luďka Niedermayera (pracoval kdysi v České národní bance) a určitě zakroužkuju svého mnohaletého přítele Romana Hakena, původem z Přerova, s nímž jsem mnohokrát spolupracoval na komerčních i nekomerčních (neziskových) věcech a mohu se na něj spolehnout. Vím, co umí, co chce, jak žije. Dál psát nebudu, byly by to detaily a argumenty.
(Pokud jste dočetli až do konce, vidíte, že nedělám lacinou ani placenou propagandu. Že mi to jde od srdce a z osobních zkušeností. Že to nejsou reklamní výkřiky, ale kousek mého života, který spoluutváří „Můj svět“ a který do této rubriky taky patří. Podobně jako vaše vlastní příběhy.)
