V poslední době je to velmi diskutované téma. Slogany o neustále se prodlužujícím lidském věku slyšíme ze všech stran a seniorů, kteří se dožívají stovky, je kolem nás čím dál víc…
A tak obdivujeme čiperné babičky, dychtící po vzdělání, ze kterých se stávají pilné studentky Univerzity třetího věku. Zvrásnění rebelové si stáhnou šedivý vlas do culíku a obráží rockerské akce či dokonce založí novou rodinu… Dnes nic neobvyklého.
Odevšad se na nás valí nabídky zaručených způsobů, jak si udržet věčné mládí… Je pravda, že prostřednictvím vědeckého pokroku, vyspělé medicíny, kosmetického průmyslu, ale i vlastní vůlí se dá v dnešní době s přírodou trochu zabojovat… Ovšem ti, kteří se pohybují na hranici už druhé stovky života, musejí mít přece podstatu svého dlouhého věku někde jinde, jinak to přece není možné! Je to tedy jen genetika, způsob života, láska ke správnému člověku nebo náhoda? Anebo snad všechno dohromady??
Před osmi lety mě jedna rozhlasová posluchačka, vzdělavatelka Sokolské župy Jihočeské informovala, že v jejich místním tisku udělala rozhovor s člověkem, který byl tehdy těsně před oslavou svých 104. narozenin.
Doc. PaedDr. Jaroslav Kozlík, CsC., významný český pedagog a spoluautor několika školských reforem byl oblíbencem Tomáše Bati, všestranný sportovec, volejbalový reprezentant, desetinásobný přeborník Československé obce sokolské, nositel mnoha titulů a vyznamenání. Zažil sedm revolučních změn, dvě světové války, období pravdy i velikých lží. Na vlastní kůži poznal dobro i zlo, krásu i ošklivost… Je více než pravděpodobné, že už není mezi námi, to bychom o něm jako o nejstarším občanovi republiky určitě něco věděli z médií. Ale rozhodně si prý ještě i po stovce užíval života se svojí přítelkyní a pečovatelkou, která byla o dobrých třicet let mladší než on. Předpokládám, že tato dáma ještě žije a že by klidně mohla uvedená fakta o příkladné dlouhověkosti svého přítele dosvědčit…
A rada pana docenta (vlastně nadcenta!!) pro všechny sokolské borce na prahu druhé stovky? Cituji:
„Každý den začít nejméně půlhodinovým tělesným a dechovým cvičením s důrazem na procvičení chodidel. Potom očistit tělo, ústa dezinfikovat douškem slivovice a kůži promazat sádlem. Pokud nohy dovolí, dopřát si zdravou procházku. Stravu konzumovat prostou a střídmou, pít čaj a vodu s citronem. Spát šest až sedm hodin denně a jakákoliv poživačnost by měla zůstat cizí.“
Můj muž si svůj život naplánoval do sto šesti. Nevím, jak došel zrovna k tomuto číslu, a taky si nejsem jistá, jestli je mu poživačnost natolik cizí, aby mu plán vyšel. Přesto mu to z celého srdce přeju.
Protože jestli jsem si něčím jistá, tak tím, že se toho nedožiju...
Hezké vztahy minimálně do stovky vám přeje
HŠ
