Dlouhověkost

Kdo to ví, odpoví, odpoví mi na otázku .... Co my víme, ale jak se říká, nebo alespoň v minulosti říkalo, "odříkaného chleba největší krajíc", protože čeho se nejvíc bojíme, to sílí a toho se nám také dostane plnou měrou. Nevěříte? Když myslíte, klidně si poručte co nechcete. Myslíte, že všichni ti v LDNkách si takovýto způsob "žití", na sklonku svého života, přáli?

Je mi celkem jedno, kolika let se dožiju, pokud ale budu alespoň tak samostatná, že se dokážu obléct, najíst, udržovat hygienu, drobnější úklid v bytě, jít na procházku do parku....zkrátka "normálně" přiměřeně věku žít. Co ale nechci? To co tu již bylo zmíněno: léta ležet na LDNce, na kapačkách, neschopná slézt z té postele.... Hrozná představa.

Přidám jeden zážitek. V roce 1975 jsem byla na operaci. Tehdy pěti, až osmilůžkové pokoje byly standardem. Taková byla doba, ale na druhou stranu, co všechno člověk musel vyslechnout, případně vidět. Na sousední posteli ležela "stará" vrásčitá jedenasedmdesátiletá babička. Přišla velká vizita. Když primář přistoupil k jejímu lůžku, ona silně třesoucíma-se rukama vzala jeho ruku do svých dlaní a po slovech, "soudruhu primáři moc vás prosím, že mě nenecháte zemřít", její ruce bezvládně klesly a na bíle povlečenou deku vypadla složená stokoruna, která měla zůstat v jeho dlani a to tehdy byla třebas čtvrtina důchodu. Co dodat? Proč nežít ve "starém", když dobře funguje a to nejen k vlastnímu užitku. Smrti se nebojím, je osvobozující, stejně jako každý jiný odchod odkudkoliv, kamkoliv.

PaeDr. Jaroslav Kozlík, který se narodil v Bystřici pod Hostýnem v roce 1907, zemřel o 105 později, v roce 2012 v Jindřichově Hradci. Byl sportovec - lyžař. Moje prababička zemřela v roce 1962 ve svých 101 letech. Sportovkyně nebyla. Měla celkem tři manžele, postupně, samozřejmě, a s nimi celkem 17 dětí. Měla statek a pracovala na poli, u krav, u prasat. Dožila u své nejstarší dcery. Sedávala v parku na lavičce a měla silný třes rukou. Netoužím po tom, abych se dožila stovky. Ty babičky, co chodí do těch U3V, ty tam snad nechodí pro vzdělání, ale kvůli společnosti. Loni jedna známá - 74 roků - vystudovala italské renesanční malířství. Ženy měly dokonce promoci a dostaly diplom. To celkem nechápu, protože na tu U3V chodí také ženy, které ani nemají středoškolské vzdělání. Podle statistik se průměrný věk obyvatel v ČR prodlužuje. Ale všimla jsem si, že mnoho lidí středního věku chodí o holích, má nemocná záda, a hlavně, že mladí lidé jsou dost otylí - neříkám, že všichni, ale je jich hodně. Tito lidé, že by žili do stovky? Kdo se o ně bude starat?

Také jsem četla článek odborníka, že se lidem prodloužil život, ale bohužel, prodloužilo se jen stáří se svými neduhy. Příroda si tak snadno nedá poručit.

"Tajemství věčného mládí? Žij tak jako bys neměl nikdy umřít." Tento citát se mi líbil a zapsala jsem si ho. Pokud člověk může, měl by dělat to, co ho baví a je užitečné. Ležet na zádech, být obsluhován zdravotním personálem a říkat si, že je to prima mít 100 let, tak to není k ničemu a nechtěla bych tak skončit.

Za téměř celý svůj dospělý život strávený ve (vysokém) školství jsem o žádném Kozlíkovi neslyšela ani nečetla. (A to jsem na fakultě dostala z dějin pedagogiky jedničku.) Čiperné babičky dychtící po vzdělání neobdivuji. Jinak souhlasím v podstatě se vším, co bylo uvedeno přede mnou.

No nevím. Přála bych se dožít důstojného odchodu, ležet a koukat do stropu a nevědět, která bije, ale hurá je mi 100.......

K čemu dlouhověkost ve starém, i když udržovaném těle? Mně stačí vědomí nesmrtelnosti. Blbost? Kdepak! Jistota. :-)

Jsem ráda, že se na mne nevalí odevšad nabídky k udržení věčného mládí. Jsem ignorantka ?!? Rozhodně nemám v úmyslu „s přírodou trochu zabojovat" , jaký by to mělo smysl.... jedna bitva ještě neznamená vyhranou válku (pravil klasik) a válčit s přírodou ? Blbost :-)