Jako obvykle, můj cestopis bude trochu svérázný. Není to opisování z katalogu cestovních kanceláří. Jsou to vlastní zážitky z cesty a charakteristická fakta o místě, kde jsem se octl. Tentokrát je to Saranda (pozor, ať nevypadne to první „a“).
Vyjeli jsme si na týden do jižní Albánie. Je tam prudce se rozvíjející přímořské letovisko Saranda. Nyní má asi 40 tisíc obyvatel, avšak před 30 lety to bylo ještě malé městečko. Však víte, jaký hlad vyvolávají peníze turistů u investorů – firem i občanů. Kdysi podobně začínala turistická města na Kanárských ostrovech nebo na Madeiře. Jen se obávám, že v Albánii jejich úroveň jen tak nedoženou.
Je to město pár tisíc let staré, neboť na rozdíl od Čech tam byla starořecká civilizace, ba ještě starší, z doby kolem 900 let př. n. l. To jim tam teď nic platné není (kromě nevýznamných vykopávek), neboť se tam postupně vystřídali Ostrogoti, Římané, Turci, novodobí Řekové a počítám-li vojska jen ve 20. století, pak znovu Řekové, Italové, Němci a Britové. Nakonec tam za socialismu (1945-1991) vlítli vlastní občané a zkázu dovršili. Muslimové plánovitě vytlačili zdejší křesťany, ale nakonec všichni podlehli albánskému bolševikovi, který všechna náboženství jednoduše postavil mimo zákon a nechal zbořit nejslavnější chrám. Ještě bych měl dodat, že nyní v Sarandě žijí v míru lidé tří náboženství: muslimové, pravoslavní křesťané a katolíci. Chci věřit, že jim to vydrží navždy.
700 000 bunkrů na obranu před světem
Abych nezapomněl připomenout, celá Albánie je velká asi tak jako Morava a má o něco méně obyvatel než ona (3 mil.).
Musím se totiž krátce vrátit do éry nadšeného budování komunismu v letech 1945-1991, protože komunistům se podařilo z Albánie udělat absolutně nejchudší zemi v Evropě. Zemi vedl Enver Hodža, a to po dlouhých 40 let až do roku 1985, kdy zemřel na cukrovku. Byl to vpodstatě stalinista (a maoista), na vpád sovětských vojsk v srpnu 1968 do Československa však reagoval tím, že Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy. Ono to asi nebylo z přátelství k Dubčekovi a k českému a slovenskému národu, spíš se lekl, že by mu domů mohli vpadnout taky. Sovětský svaz považoval za „sociálimperialistu“. Současně se připravoval na vpád západoevropských vojsk a postupně si rozkmotřil i sousední Jugoslávii a dokonce i dříve s ním koketující Čínu. Byl prostě jako správný husita „proti všem“.
Diktátor dostal v 80. letech děsný strach, že ho chce okolní svět přepadnout a Albánii obsadit (místo aby si to pro svůj národ toužebně přál, že). Vymezil se jak proti Sovětskému svazu, tak hlavně proti imperialistům. Takže jak se lekl možnosti obsazení země, nechal všude po celé zemi nastavět betonové bunkry k obraně. celkem asi 700 000 bunkrů!! Byly všude, dokonce i před činžáky, aby obyvatelé zahájili obranu co nejdříve. Většinou šlo o stavby pro jednoho až dvě osoby. Jídlo nebo záchod se tam zrovna nevešly, Hodža asi plánoval, že útočící armády smete během pár hodin zpátky do moře.
Ale ani po roce 1991 neměla země vyhráno. Tehdy tam byla nezaměstnanost 70% (my teď máme asi 2,5%, oni 14%) a míra inflace činila 260 % měsíčně (měsíčně! to je 3120 % ročně – my máme necelá 3 % ročně… stěžuje si teď ještě někdo na růst cen?). Nastal ovšem útěk do měst z hor, z venkova. Všichni chtěli naráz zbohatnout. Takže co myslíte, že se stalo? Albánii zcela ovládly pyramidové hry. Hrály je minimálně dvě třetiny obyvatel. Tyto hry známe z počátku 90. let jako „letadlo“, do něhož investujete své peníze, pak musíte získat další plátce, kteří vám vaši investici uhradí, ti musí sehnat další oběti atd., až už se nikdo nový nenachytá, takže „letadlo spadne“ a všichni investoři, kteří zaplatili, ale nic nezískali, jsou naprosto ožebračeni.
Právě to se stalo v Albánii. S podporou vlády, která podvod neprokoukla, nebo spíš právě naopak, někteří členové vlády se prý na tom slušně napakovali (šlo o miliardy). Albánci prodávali své domy, svůj dobytek, všechen svůj majetek, aby – s požehnáním vlády – konečně zbohatli. Svá „letadla“ odstartovalo i několik dalších osob. Celý kolosální podvod snad ani nemá obdoby. „Systém“ se zhroutil do konce roku 1996. V únoru 1997 se krize s dosud spíše pokojnými protesty obyvatelstva vyhrotila a vláda nechala střílet do lidí (v nastalé občanské válce celkem 2000 mrtvých). Příští měsíc vedení země včetně Republikánská gardy uteklo do zahraničí, bohužel zbrojnice a muniční sklady zůstaly přístupné, takže se jejich okamžitě zmocnily zločinecké gangy. Statisíce lidí emigrovalo do jiných zemí a Albánii začaly obsazovat mírové sbory OSN.
Píšu to podrobněji, abyste si uměli představit tu drásavou, pouze 20 let starou zkušenost místního obyvatelstva, tu snahu si opět polepšit a aspoň důstojně žít. Přitom nepochybuji o tom, že mnohé hotely i opuštěné „holostavby“ – viz dále – jsou v rukou právě těch „šikovných“, kteří z Tirany anebo ze Švýcarska řídí své majetky a dělají byznys. Avšak i to je nepřímo dědictví komunistické vlády. Tak jako po celém světě, škodili, ničili a dařilo se jim „uvařit žábu“, aniž by si toho všimla. Za potlesku těch, kteří na počátku neměli a neuměli nic a pak si „spravedlivě“ rozdělovali to, co po celé generace vytvořili ti schopní, odvážní a pracovití. (Čest výjimkám!)
Turistické cíle v okolí
V blízkosti Sarandy jsou pozůstatky dávného města Butrint, zapsaného do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Je to kopec tak důležitý, že se o něj sváděly bitvy od Peloponéských válek v 5. století př. n. l. až po Napoleonské války na začátku 19. století. Je to obdivuhodná lokalita se zbytky staveb ze čtyř historických období (viz fotky F2a, b). Z nejstaršího, helénského, pocházejí hradby z obrovských a přesně sesazených kamenných kvádrů, které odolaly i katastrofickému zemětřesení v roce 1153. Dále tam jsou všude zbytky staveb z rané a pozdní římské epochy. Poznali jsme to podle množství lázní a k nim přiléhajících masážních salonků, v nichž čekali ochotní chlapci (kteří tam však v době mé návštěvy už nebyli). Poslední jsou stavby z byzantské éry (to jsou ti původní pravoslavní křesťané), kterou ukončili až Turci pod vlajkou islámu. Nadchly mě zbytky římského akvaduktu, postaveného přes úžinu, jíž je zdejší velké jezero propojeno s mořem. Víte, jak vznikly zářeny v mramoru na fotce F2c? Je to okraj hluboké studny a zářezy tam vyhloubilo letité tažení lana s nádobou.
Albánci by chtěli statut chráněné památky UNESCO i pro blízký klášter Mesopotami ze 13. stol. a pro přírodní zajímavost Modré oko. Stav toho kláštera vidíte na fotkách F3a, b, c. Je to celkem malá stavba s jednou místností a bez ubytovacích prostor, uvnitř neudržovaná (nevím, co tam dělá celý den ten hlídač, mohl by aspoň utírat prach). Dozvěděl jsem se, že se tím klášterem pyšní. Určitě neznají tisíce monumentálních klášterů po světě, nicméně připomínám, že bolševik na desítky let náboženství zakázal a církevní stavby bořil. Takže ta cena je vlastně větší, než si my sami umíme představit.
Fotografie F4 a F5 jsou již pro zítřejší pokračování. Na první vidíte vrch Lekuresi vpravo nad městem a na druhé je pohled z tohoto vrchu. I titulní fotka je odtud, jen ukazuje k severu a ne k jihu. (Dokončení zítra.)
