Falešné vzpomínky jsou velmi častý jev

Pamatuji si vše asi od 2,5 roku, kdy se narodil bratr. A zcela přesně vím kdy umřel, neměl ještě půl roku. Takže hranice 3 let je příliš vysoká. Co si pamatuji, tak od narození jsem žil v jakési mlze a najednou jsem začal vidět ostře a uvědomil si sám sebe. Což bylo někdy po 2. narozeninách, ale nevím to přesně, ještě jsem neznal kalendář. Z důležitých věcí si pak pamatuji, jak nás se sestrou otec vzal k nemocnici se podívat na mámu, bráška se narodil předčasně a byl v inkubátoru, dovnitř jsme jako děti nesměli. Tak jen na dálku, máma vyšla na balkón a mávala na nás. Byl začátek prosince, tak v té zimě tam nemohla dlouho být. A pak si pamatuji ten malý uřvaný uzlíček doma v kolébce... :-)

Asertivita...emoční inteligence...neříkalo se tomu dřív takt, ohleduplnost, slušnost...? Polistopadové panázory, pavědy, zbytečná útlocitnost, nové metody vzdělávání, výchovy - když dostane nezvedené děcko zasloužených pár facek, má volat krizovou linku, rodič je popotahován...kde to jsme? Podle toho, jak to ve společnosti dnes vypadá a co všecko si polistopadová mládež dovoluje, jsme evidentně na VELMI špatné cestě. To bohužel žádný moderní "vědec" ještě nevykoumal. Nestydím se ani se neobávám mluvit přímo a jasně, bez ohledu na jakousi asertivitu nebo EI. Dřív se k pravdomluvnosti, slušnosti i úctě ke starším, zkušenějším, moudřejším vychovávalo. Takové jednání bylo normální, přirozené, od srdce, nic vyumělkovaného. Mladí to znali, kupodivu proti tomu všemu dokonce ani jednou nedemonstrovali, zhulení, zmalovaní, polonazí...naopak starší generace byla vážená a ctěná. Samozřejmě, že někde bylo něco (obyčejně přechodně) jinak, ale toto, co se děje teď s příchodem cizích mravů, zbytečných výzkumů, zbytečných rad, zbytečného nípání se v ničem, se viditelně neosvědčuje a ani neosvědčí a jak to skončí, je normálnímu mozku jasné. To tvrdím bez ohledu na "asertivitu i asi moji nulovou emoční inteligenci.

Já si ale některé okamžiky z raného dětství opravdu pamatuji. Muselo to být něco pro mě emocionálně velmi silného. Za zpěv v řeznictví jsem dostala kus salámu, který jsem dala dědečkovi. Se zápalem plic jsem byla na infekčním v nemocnici a dívala se skrz mříže s pláčem na dole stojící maminku. Pak mi zdravotní sestra donesla knížku od dědečka. Je toho víc a není to jen z vyprávění.

Pamatuji si z předškolního věku různé příhody, při kterých jsem utrpěla nějaký úraz. např. sim přesně pamatuji, když mi byly asi 4 roky, že jsem při skákání skočila na hřebík, který projel jak podrážkou tenisky, tak mou nohou a vykoukl ven z boty. Také si pamatuji, že mi ani netekla moc krev a se zavázanou nohou jsem nemohla do tenisek a musela jsem ji mít v bačkoře. Několik jizev mám dodnes znát od odřených kolen nebo pořezané ruce.

Hezký den, každý to máme jinak, já si pamatuji období, když naši začli přestavovat náš nový domov a bydleli jsme u babi s dědou, to mi mohlo být okolo 3l.Dodnes si pamatuji hodně, i z návštěv příbuzných na Moravě, v Praze.I moje zlobeníčko, než jsem šla do školky.

Nevím, jak chtějí vědci dokázat, že si nic z velmi útlého věku nepamatujeme...snad že někdy bereme za svoji vzpomínku něco, o čem nám vyprávěli rodiče. Osobně si skutečně pamatuji silný zážitek z doby, kdy mi byly asi dva roky. Trpívala jsem na zácpu a při jedné, velmi úporné, maminka s babičkou rozhodly, že mě posadí na nočník s horkou vodou... tehdy se to praktikovalo, ač to zní děsně. Nočník, porcelánový pode mnou praskl...nic se mi nestalo, krom mírně začervenalé kůže na zadku, nepořezala jsem se...ale pamatuji si te úlek, šok a děs a strašný řev - můj, maminčin i babiččin. Taky mám z toho věku neblahé vzpomínky na zvuk vysavače. Babička měla takový starý, byl to pytel přes rameno a vydával příšerný zvuk. Takže přede mnou se neluxovalo, ani netrhalo plátno, to jsem rovněž velmi vyváděla. A co zážitek s krocanem...byly mi tři a krocan mi skočil na záda a kloval do hlavy. Takže dramata již od dětství..

Určitě si pamatuji, jak mě maminka vykoupala v dřevěné vaničce v kuchyni, osušila velkou růžovou osuškou s velkým poutkem a dírou v rohu. Pak mne posadila na gauč. Krmila mne krupicí se sirupem - červeným. Vím, že jsem ještě určitě neuměla chodit. Tu osušku maminka rozstříhala na hadry, když mi byly dva roky. Podle jedné události prý skoro přesně. Žádnou fotku z koupání ani krmení jsme nikdy neměli. A zajímavé je, že na to koukám se všemi detaily tak nějak shora.

Všechny vzpomínky máme stále k dispozici, ale ne všichni si je dovedeme všechny vybavit. Nepochybuji o tom, že jakmile jsme si začali uvědomovat své pocity v děloze, začaly se ukládat jako vzpomínky. Spousta lidí si vybavuje vzpomínky ze svých minulých životů. Nic z toho, co na vlastní kůži prožijeme, se nikam neztratí. Všechno se to hezky uloží v našem vesmíru. :-)

A není to jedno?

Pamatuji si spoustu událostí mezi 2-3 rokem svého života. Nejvíce z nemocnic kde jsem byla hospitalizována tudíž mi o tom nemohl nikdo vyprávět protože tam nikdo se mnou nebyl. Pamatuji si jak mi trhali nosní mandle, tenkrát se to neprovádělo pod narkózou. Vždycky když mi kousek vytrhli( strkali mi ruce až do krku) tak mi z nosu vytekla krev kterou sestra utřela do papírového ubrousku a hodila do koutku a když jsem po delší době koukla k tomu koutku tak tam toho byla velká kupa.