Vždy, když nastane období veder, přečkáváme je s manželem u vody. Kdysi jsme byli velkými zastánci koupání v přírodních koupalištích. Mívali jsme v okolí našeho města několik tipů, kde bylo sice koupání povoleno jen na vlastní nebezpečí, ale také čistá voda, klid a nerušené soukromí .
Dodnes se mi vybavuje plavání v jednom takovém rybníčku - bývalé pískovně. Když začalo pršet, pár návštěvníků, kteří se také nebáli plavat na vlastní nebezpečí, odjelo, a zůstali jsme u vody sami. Už jste někdy plavali v dešti ? Voda pod vámi, voda nad vámi, připadáte si jako v nějaké vodní říši. Krása. Vůbec se mi tehdy z té vody nechtělo, ale když se pak k dešti přidaly i blesky , musela jsem se potěšení z vodní říše vzdát.
S přibývajícími léty jsme poněkud zpohodlněli, ocenili výhody stálého přísunu točených vychlazených nápojů, teplé kávy či párku v rohlíku, a začali jsme navštěvovat oficiálně provozovaná koupaliště v přírodě. Nejblíže bylo koupaliště v Zákupech. Rybník z jedné strany ohraničený písečnou pláží, stánky s občerstvením a převlékacími kabinkami a z druhé strany travnatým břehem, kde se do vody skákalo elegantní šipkou, nebo se důstojně sestupovalo po kovovém žebříčku. Bylo zde méně pohodlí, ale také méně lidí a více prostoru pro zkušené plavce, za které jsme se také my považovali.
Toho letního dne jsme se usadili na „svém“ místě, a zatímco manžel se na dece dal do čtení, já jsem sestoupila po schůdcích do vody, plavala kolem členitého břehu směrem do středu rybníka, vychutnávala jsem si sluníčko, šplouchající vodu, vzdálené lidské hlasy a nořila jsem se do vodní říše. Jsem krátkozraká a dioptrické brýle si do vody neberu, a tak jsem teprve v posledním okamžiku rozeznala, že větvička, kterou jsem se chystala odhrnout z cesty, není větvička, ale …
„Haaad!“ Zakřičela jsem leknutím. Nemám příliš silný hlas, takže se nestrhl poplach, nevyjel člun se záchranáři v oranžových plavkách, ani se nedostavil lovec hadů, aby nebezpečné zvíře odstranil.
Manžel si četl.
Pár lidí nejblíže ke břehu však zaregistrovalo, že se ve vodě něco děje, zjistili situaci a snažili se mně pomoci alespoň radou, kam mám plavat, abych se dostala z dosahu hada. Jejich dobře míněné rady jsem však nemohla uposlechnout, protože se mi leknutím sevřel hrudník tak, že jsem se nemohla pořádně nadechnout, natož plavat, ale přece jenom jsem se nějakým záhadným způsobem doplácala ke břehu.
Manžel si četl.
Na břehu se mě ujaly soucitné duše a pomáhaly mě dostat se z vody a z šoku. Nabízeného panáka jsem bohužel musela odmítnout s poukazem, že řídím, ale teplou kávou jsem nepohrdla. A tak, když jsem všem popsala svoje pocity z hrůzného setkání s hadem, udělalo se mi lépe a byla jsem schopná další existence.
Manžel si četl.
Vydala jsem se za ním, abych mu sdělila, jaké nebezpečí mi hrozilo a jak jsem statečně bojovala o život, zatímco on si četl. Manžel, který teprve teď zjistil, že se za jeho zády něco dělo, mé vyprávění sledoval se vzrůstajícím zájmem, dokonce odložil knihu a nechal si ukázat, kde asi ten had plaval.
Potom se mě zeptal: „A jak by ten had velký?"
„Ty myslíš, že jsem k němu měla připlavat a začít ho měřit ?!" odpověděla jsem už rozčileně. Napadlo tě vůbec, že jsem se taky mohla utopit?
Protože viděl, že jsem živá až moc, vůbec ho to nerozhodilo.
Neustále si uvědomuji, jak pravdivé je rčení, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Když jsem se opláchla pod sprchou na pláži a vracela se na druhou stranu rybníka rozhodnutá okamžitě odjet domů, manžel ve společnosti dvou dalších mužů obcházeli břeh a zasvěceně diskutovali o výskytu užovek v okolí vodních ploch. Nechápala jsem, jak si mohli být tak jisti, že to byla zrovna užovka. To já jsem přece viděla to zlovolné jedovaté hadí oko nad vodou!
Sbalila jsem si věci a měla jsem jasno. Toto byla moje poslední návštěva přírodního koupaliště.
