Pocity - narozeniny
ilustrační foto: pixabay.com

Pocity - narozeniny

30. 6. 2019

Dnešní příběh je volným pokračováním předcházejících příspěvků na téma Pocity. Všechny předcházející příspěvky pohromadě můžete také najít na mém blogu s názvem Višně - odkaz: https://blogy.i60.cz/visne

Byl pátek a Marta měla konečně za sebou náročný pracovní týden. Výběrové řízení na nového vedoucího technického úseku uzavřela s tím, že se rozhodla přijmout toho staršího ze dvou vhodných uchazečů. Hned ráno mu zavolala a dohodli se na nástupu už od pondělí. Pak si srovnala myšlenky nebo spíš si našla přijatelná slova pro odmítnutí a zavolala i Petrovi. Podle jeho reakce odmítnutí očekával. Možná to ani pro něj nebyla ta pravá nabídka. Dokonce si i trochu zavtipkoval, když na závěr řekl: "Ale na zahradě bych se mohl někdy stavit, že?" To Martě na chvíli vzalo vítr z plachet, na okamžitou vtipnou repliku se nezmohla. Hlavně byla ráda, že má to náročné rozhodování za sebou. Teď musí už jen doufat, že instinkt zafungoval a že se rozhodla správně.

Vypnula počítač, zalila květiny, zavřela okno a konečně mohla jít z práce domů. Nemusí ani cestou nakupovat, jen si doma zabalí pár věcí, vezme auto a vyrazí za mladými na Vysočinu. Dcera jí v týdnu volala a přesvědčila ji, aby k nim přijela alespoň na víkend. Tušila, že to nějak souvisí s jejími narozeninami, které bude mít příští týden. Loni zůstala o narozeninách sama a sama si to také obrečela. Děti sice na její narozeniny nezapomněly, syn tehdy znovu volal už den předem z Londýna, dcera se ozvala také. A vnoučata jí poslala vlastnoručně malované přáníčko. Jako dárek Marta dostala víkendový pobyt v Poděbradech. Nezapomněli na ni ani kolegové v práci, dostala nádherný pugét a pozvala je na dobrý pracovní oběd. Ale v podvečer seděla sama ve svém téměř dokonalém bytě, sama popíjela dobré bílé víno a měla pocit, že nikam nepatří a hlavně že nikomu nechybí.

Venku ji překvapilo slunečné počasí s občasným vlahým větříkem. Chvíli nervózně mrkala, než se její oči přizpůsobily jasnému světlu. Rozhodla se pro cestu po nábřeží. Byla sice trochu delší, ale když nemusí nakupovat, může si cestou domů alespoň užít trochu sluníčka. A trochu se kochat pohledy na klidnou vodní hladinu řeky. Pár kroků navíc jí rozhodně neuškodí. Najednou jí v kabelce zazvonil mobil, ale než ho vylovila a otevřela, vyzvánění skončilo. Nějaké neznámé číslo. Hodila mobil zpět a pokračovala v cestě. Až teď si všimla, že proti ní po chodníku kráčí jakýsi muž. Jde docela rychle směrem k ní a upřeně na ni zírá. Proč? Byla si jistá, že ho nezná. Něco se jí asi zdá. Nezdálo. Muž ji pozdravil a začal se překotně mnoha slovy omlouvat. Za to, že se opozdil. Nemohl nikde zaparkovat auto a než se ho zbavil, uteklo pěkných pár minut. Marta byla zmatená. Ten muž si ji určitě s někým popletl. Ale nepouštěl ji ke slovu, nemohla mu to ani říct. Tak si ho alespoň trochu prohlédla. Vypadal docela dobře. Zachovalý, dobře oblečený padesátník s prošedivělými skráněmi a sympatickýma hnědýma očima. Teď už Marta z jeho slov vytušila, že tu měl mít schůzku s nějakou ženou, kterou poznal na jednom seznamovacím serveru. Pravděpodobně si byly trochu podobné. A tak jak dobíhal na místo s pocitem, že jde pozdě, vrhl se rovnou k Martě a zasypal jí omluvami. Konečně se v jedné jeho odmlce podařilo Martě říct pár slov a zjevit muži pravdu. Kdoví, co se v té chvíli dělo v jeho hlavě, ale očividně ho to zarazilo. A na chvíli umlčelo. Ale pak se přes to nějak přehoupl, usmál se a pozval Martu na kávu. Prý na omluvu za to nepříjemné přepadení.

Marta nebyla proti. Tolik zase nespěchala, aby si nemohla dát jednu kávu. A vlastně ji to lákalo promluvit si s někým novým a neznámým. Posadili se na zahrádku jedné z restaurací na nábřeží. Marta převážně mlčela, po doušcích upíjela kávu a poslouchala příběh neznámého muže. Vystačil si sám se sebou, když jí líčil své životní osudy. Jí se za celou dobu na nic nezeptal. Marta začínala na druhém programu přemýšlet, jak toto podivné náhodné setkání asi skončí. Co takhle se zkusit zvednout, poděkovat za kávu a odejít? Stalo se však něco úplně jiného. Do zahrádky k jejich stolku se vrhla nějaká cizí ženština. Bez okolků se posadila a její oči metaly blesky na všechny strany. Martě to došlo rychleji než přítomnému muži, že je to ta "pravá". Opožděná ještě více než on. A spravedlivě rozlícená, že ji v tak krátké době stihl nahradit jinou. Opravdu si byly trošku podobné. Alespoň vzhledem. Marta položila na stolek padesátikorunu a rychle se odporoučela. V duchu se s úlevou usmála, hněvivé blesky zůstaly daleko za jejími zády.

Za dvě hodiny už ujížděla autem vesele na jih. Sice jen po okreskách a na Vysočinu, ale přesto se těšila. Na dceru s kulatícím se bříškem, kde roste její další vnouče. Vlastně ani nevěděla, zda to bude chlapec nebo děvče. Je to jedno, důležité je, aby bylo zdravé. Těšila se jak si užije čtyřletého pokušitele Toníka i jeho sestřičku Aničku. Určitě zase vyrostli, umí mnoho nového a rádi jí všechno předvedou. Snad budou mít radost i z knížek, které jim veze. Teď není problém dětem koupit hezkou knížku a tyhle děti si knížky naštěstí umí užít. Silnice mířila na horizont a jakmile Marta dojela nahoru, uviděla světlý přízemní dům mezi stromy. Zaparkovala si a ulehčeně si oddechla. Předvíkendový provoz na silnicích právě nevyhledávala. Její příjezd všem prozradila fenka Adéla, vlítla do zahrady a začala radostně štěkat. Toník s Aničkou vyběhli ze dveří hned za ní a zvědavě nakukovali do babiččiny tašky. Když ji dcera objímala, ucítila pohyb v jejím zaobleném bříšku. Vida, i třetí vnouče vítá babičku. Nabízela se Ladě, že jí pomůže s přípravou večeře, ale ta ji až podezřele rychle odmítla. Večeře bude v půl sedmé, zatím si prý může trochu odpočinout.

Když se dostavila do jídelny, trochu jí došla řeč. Lada na ní čekala se slavostním vlastnoručně upečeným a nádherně ozdobeným dortem a s celou svátečně vyšňořenou rodinou. Dokonce tu byl i její brácha a syn Libor se svou přítelkyní Amy ji mávali z obrazovky notebooku. Zeť s dětmi nacvičil dojemnou narozeninovou písničku pro babičku. Měla co dělat, aby neslzela, ale své dojetí neskrývala. Ani si nestihla všimnout velké dárkově zabalené krabice na stole. Tu jí slavnostně a za všechny předal brácha se slovy "Doufám, že se ti bude náš společný dárek líbit a že přinese do tvého života něco nového a pozitivního." Moc hezké přání, přesně to by potřebovala. Ale může to splnit nějaká věc? Hlavou jí ve vteřině proběhlo několik obrázků z minulého života. Jak jako malá holčička objevila v krabici pod stromečkem velkého plyšového medvěda. Jak si koupila za svou první korunu v papírnictví kabičku s názvem Štěstí a zklamaně zírala na malý kovový kalíšek - krejčovský náprstek. Jak dostala své první šaty šaty do tanečních. Něžně růžové ozdobené bílou krajkou. A obrovskou krabici, která skrývala vytoužené přezkáče... Začala váhavě rozbalovat tu nejnovější. Radši opatrně, u bráchy člověk nikdy neví. V krabici se ukrýval fotoaparát, digitální zrcadlovka včetně základního vybavení. A zároveň poukázka na dvoudenní základní kurz práce se zrcadlovkou. Byla překvapená, ale i trochu rozpačitá. Je pravda, že kdysi hodně fotila, ale jen na klasický film a později měla malý digitální kompakt. Svým dětem vytvořila vtipná alba se vzpomínkami na hezké okamžiky dětství. Byla doba, kdy jí to hodně bavilo, ale časem nebylo co fotit. Leda tak pár obrázků jako doklad o škodě pro pojišťovnu. A na to jí bohatě stačil mobil. Opatrně vzala foťák do ruky. Jak se s tím vlastně fotí?

Bez ohledu na její mírné rozpaky nad dárkem rodinný večer poklidně plynul. Všichni chválili výborný narozeninový dort, na odbyt šlo i grilované masíčko s rozmanitými dipy. Marta se v duchu divila, jaká se z její dcery stala kuchařka a pečlivá maminka dvou dětí. A tentokrát se dostala i k tomu, aby jí to řekla. Příležitost našla při společném ukládání nádobí do myčky. A Lada v tom okamžiku zazářilo jako malé sluníčko. Brácha si vytrvale hrál s jejím novým foťákem, fotil vše okolo sebe a každou chvíli se jí snažil něco ukazovat a vysvětlovat. Ale ona se radši věnovala vnoučatům. Odpovídala na Toníčkovy všetečné otázky z nejrůznějších oblastí a byla ráda, že na to ještě stačí. S Aničkou krmila a uspávala panenku a nakonec jí sama Anička usnula na klíně s knížkou v ruce. V závěru večera se konečně odhodlala udělat i pár rodinných fotek novým foťákem. Fotila sice jen na automatický režim, ale někde hluboko v sobě pocítila, že jí to bude bavit. Když si večer prohlížela fotky na počítači, uvědomila si, že je krásné být součástí šťastné rodiny.

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Baví mě číst pocitové příběhy ze života.
Marie Doušová
Pěkný příběh a mít krásnou a velkou rodinu je úžasné.Moc Vám to přeji a ještě hodně takových příjemných narozenin.
Dana Puchalská
Hezké.
Vladislava Dejmková
Možná proto, že by to mohlo být zajímavé.
Jana Šenbergerová
Pěkné! Proč mám ale pocit, že se bude rozvíjet příběh z první části článku? :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?